„A já odešel, i když mé tělo dál nehybně leželo na posteli.“
Antihrdinu Vyrypajevovy hry Červenec jednoho dne požár připraví o vše. A tak se vydává splnit si sen – dožít ve smolenském blázinci. Jeho pouť, na které ničí a zabíjí vše, co mu přijde pod ruku, zpracovali absolventi VŠMU jako loutkohru.
Monodrama autor předepisuje pro interpretaci herečkou a loutkové pojetí toto zcizení posouvá ještě o krok dál. Do surového textu zaznívajícího z úst tří hereček, které animují loutku-ústřední postavu, se tak velmi lehce dostává cynický odstup přinášející silnou komiku. Lidi i zvířata, která muž postupně masakruje, pak na scénu vnáší čtvrtý člen obsazení. Vše je stylizované jako vyprávění ze záhrobí. S výjimkou antihrdiny, pojatého jako poměrně realistické nahé mužské tělo (požár mu nic jiného nenechal), jsou ostatní bytosti reprezentovány jen mrtvolnými fragmenty. Pes svým skeletem, pop kostmi nohou a lebkou s dvoumetrovým plnovousem, manželka hlavou, kterou jí muž urazil.
Do základu scénografie je promítnut topos cesty – silnice, která se coby dlouhý pruh látky táhne prostředkem jeviště. Na ní stojí variabilní stůl, kam se soustředí centrální dějové akce (situace se ale rozehrávají i ve zbytku prostoru, rytmizovaného světelnými změnami). Když se antihrdina dostává zbitý a v kómatu do vězeňského blázince, jeho loutka leží nehnutě na stole, osvícená nakřivo pověšenou, studenou zářivkou. V posledním momentu vědomí hovoří k matce. Po důsledně vystavěném zcizení veškerého předchozího vyprávění se do hlasů hereček vkrádá o to důraznější, avšak citlivá tragika.
V epilogu zní z nahrávky zpráva, kterou muži na záznamníku zanechaly jeho tři dcery – zítra vyrážíme na cestu, 1. července konečně budeme u tebe, tati. Herečky přichází v jiném kostýmu, modrých džínách a bílé košili a usedají na začátek silnice přímo před diváky. Klidný výjev a naděje v jejich tvářích ostře kontrastuje s obrazem, který diváky přivítal při příchodu do sálu – tři ženy sedící ve smutečním okolo stolu, dojídající pohřební hostinu.
