Bohyně – cesty osudu: Tanec v rytmu přírody

„Cesty osudu jsou jako větve v koruně stromu. Někdy se propletou, jindy úplně minou nebo rostou dlouhá léta vedle sebe, div se nespojí.“ – tak zní úvodní slova k pohybově-tanečnímu krátkometrážnímu filmu, jenž režíruje Dominika Prášková, absolventka audiovizuální tvorby a divadla na JAMU.

Někdy není třeba slov, abychom vyprávěli příběh. My lidé jsme zvyklí mluvit a často zapomínáme, že myšlenku lze vyjádřit i jinak. Zde se setkáváme s němým snímkem, kde místo slov promlouvá pohyb a výrazy tváře. Příběh je zde vyjádřen tancem, jenž v sobě nese slovanskou tradici a pracuje s detailem pohledu a výrazu. Překvapilo mě, jak to funguje – stačí pohlédnout do očí postavy a divák přesně ví, o čem je řeč. Jediný výraz ve tváři řekne víc než tisíc slov.  Dalším nepostradatelným vypravěčem je hudba, která má místy pohanský charakter. Ta podtrhuje dynamiku děje, od pomalých tónů lásky až po zuřivé melodie vyjadřující vztek a chaos.

Snímek diváka nutí vnímat děj jinak, než je zvyklý. Vyžaduje soustředěnou pozornost na detail a cestu k porozumění nijak neulehčuje, nenabízí vysvětlující slova.

Celkový zážitek umocňují i nádherné scenérie z českých lesů, které připomínají, že krása spočívá v jednoduchosti. Častokrát zapomínáme, jaké klenoty máme jen pár minut od našich domovů. Nic složitého, jen obyčejné lesy, koruny stromů, měkký mech a hory. Tyto vizuály poskytuje Rudické propadání a okolí Moravského krasu, kde byl film natočen.

V tom, že v jednoduchosti je krása, nás utvrzuje film po všech stránkách. Je zasazen do minulosti, kdy lidé žili v těsném sepětí s přírodou, kdy lidstvo ještě netoužilo si přírodu podmanit, nýbrž být její součástí. Vypráví o lásce a nezvratném osudu, o ženské pospolitosti a vášni. Zároveň však i o lidské žárlivosti, zmaru a zoufalých činech. O člověku v jeho nejryzejší podobě.

Otázkou však zůstává: Kdo je vlastně Bohyně? Je skutečnou postavou, nebo jen mytickou bytostí? Může skutečně zvrátit náš osud, nebo zůstává jen tichým pozorovatelem? Je naše cesta skutečně předurčena, nebo jsme pány svého vlastního štěstí?