Dej si bonbon a pak si ho dej znovu
Korejská adaptace Farmy zvířat v podání studentů Korea National University of Arts přináší vizuálně podmanivou, významově zjednodušenou interpretaci Orwellovy slavné alegorie. Inscenace Taeina Kwaka sází na repetitivnost, stylizované herectví a smyslový divácký zážitek, čímž posouvá pozornost od politické vrstvy k estetice a atmosféře. Výsledkem je líbivý, téměř pohádkový svět, v němž se však pod povrchem skrývá znepokojivý obraz dobrovolně přijímané diktatury.
Farma zvířat studentů Korea National University of Arts jako by na jeviště Divadla Husa na provázku přistála z jiného vesmíru. Předlohou inscenace je novela George Orwella Farma zvířat, která sama o sobě nese poměrně snadno rozšifrovatelnou alegorii komunistického režimu. V adaptaci Taeina Kwaka zůstává základní rámec této metafory, je však ještě simplifikovanější a repetitivní. Je pronášen vždy několikrát, takže se diváctvo nemusí tolik soustředit na chápání myšlenky a může se oddat akusticko-vizuálním vjemům. Na scéně visí velké bílé plátno zakrývající hloubku jeviště, před ním se nachází dřevěný plot a několik papírových domečků. Herectvo je vidět pouze ve své nejdokonalejší formě. Projevy jsou silně stylizované, expresivní, vokální a místy možná až infantilní. Korespondují ovšem s celou koncepcí inscenace, která působí jako pohádka pro děti. Kostýmy příliš nepřipomínají zvířata, spíše kopírují trendy japandi stylu. Jsou v jemných zemitých barvách a zvíře lze rozpoznat leda z pokrývek hlavy s ušima. Tato estetika je v souladu s „líbivostí“ až sladkostí. Fotografie z dřívějších uvedení ukazují, že původní scénografie vypadá jako barevný svět Teletubbies. Na první pohled idylický, všichni vypadají bezchybně, ale co je pod povrchem? Z pohádky pro děti se klube diktátorský režim prasete Napoleona, zatímco ostatní zvířata řeší povrchnosti, touží po kráse, chtějí, aby video na sociální sítě bylo natočeno ze správných úhlů, řeší počty followerů atd.
Z Orwellovy novely toho Kwak hodně vypustil. Heslo farmy, kde si jsou všechna zvířata rovna, ale některá jsou si rovnější, zde nenajdeme. Napoleon se od začátku prohlašuje za diktátora, nemusí se k moci ani dostat manipulací, kterou předepisuje Orwell. V Kwakově verzi všichni sebedeklarovaného diktátora od začátku přijímají.
Na začátku vidíme zvířata ve školních lavicích. Jejich učitel – krkavec a současně hlavní vypravěč inscenace – jim podává bonbony, díky kterým usnou a celý děj se jim následně zdá. Když se z hrozného snu probudí, sebereflexe se nedostavuje, neboť hned vzápětí si dají stejnou cukrovinku. Touha po Sugar candy Mountain je větší než trauma kolektivní paměti a přehluší varovné sny. Kruh se uzavírá, spirála se rozevírá a vše může začít nanovo.
Hned po vstupu do sálu najde každý divák na svém místě bonbon zabalený v blyštivém celofánu. Stejný bonbon, který jedí i zvířata na scéně. Divák se tak stává součástí performance. Synestetický zážitek bořící jasné hranice mezi diváctvem a performerstvem je zajímavým zpestřením. Připomnělo mi to brněnský soubor Quidam, jenž vznikl v šedesátých letech okolo výtvarníka J. Pavlouška. Při uvedení Poslední bitvy krále Sardanapala mohli diváci během představení potřít herce bílou barvou a stát se tak součástí divadelního procesu, zároveň zapojit kromě zraku a sluchu i hmat. Zapojení i „méně vznešených“ smyslů, například chuti, prohlubuje prožitek, v Animal Farm se tak díky bonbonu mohl každý stát zvířetem, které bylo zlákané do pasti. Každý, kdo v sále okusil cukrovinku v roztomilém obalu, se nechal „opít cukrem“ a stal se tupou masou podléhající diktátorovi. Každému bylo někdy kladeno na srdce, ať si od cizích lidí nebere bonbony. Jsme vinni, jsme součástí problému. Během představení se nejeden divák smál. Jak říká Artaud, smích je to nejanarchističtější, co máme, proto ten, který se smál, se stává odpůrcem Napoleonovy propagandy. Odhaluje v tíživé tematice vtip a vymyká se z rámce.
Autorka: Veronika Vaňková
Foto: Jasmína Georgieová