ec dysis crisis, mami: Když se krize stane normou a vy nevíte, kam se dívat dřív
Čas se zrychlil, jazyk se rozpadá a my se neustále za něčím ženeme. Imerzivní inscenace ec dysis crisis, mami inscenačního týmu studentů Janáčkovy akademie múzických umění opouští tradiční divadelní komfort a vrhá diváka přímo do víru generačního vyhoření a tlaku na výkon. Jaké to je ocitnout se v prostoru, který místo úniku před realitou nabízí syrový a hmatatelný odraz naší vlastní každodenní
Z „dobrý den“ zbude jen uspěchané „brý“ a z „ahoj“ odseknuté „hoj“. Čas se zrychlil a jazyk se pomalu, ale jistě rozpadá spolu s ním. Všichni se ženeme… Za něčím. Za někým. A i když vlastně vůbec nevíme kam a proč, běžíme o to rychleji. „Nespal jsem. Přemýšlel jsem, pak jsem usnul, a když jsem se probudil, nepamatoval jsem si vůbec nic.“ Zní vám to povědomě?
Inscenace ec dysis crisis, mami není představení, na které byste se v klidu posadili do sametové sedačky a spořádaně čekali, až spadne opona. Vlastně tu vůbec žádné sedačky nejsou. Prostor se stává mapou chaosu. Najdete tu Niagarské vodopády, Bermudský trojúhelník a v předsálí open bar, který je vám plně k dispozici. Pro tiché pozorovatele, kteří se chtějí před tlakem okolí alespoň na chvíli schovat, jsou připravené obyčejné lavičky fungující jako safe space.
Už samotný imerzivní formát divadla, ve kterém se můžete pohybovat po celém sále i předsálí, vás nutí k neustálé ostražitosti. Divák neví, kam se koukat dřív. Kolem vás se míhají herci a z různých koutů se ozývají útržky dialogů. Tento vyvolaný rozklad diváckého zážitku zrcadlí roztříštěnost, ve které existujeme venku.
Generace Z(tracených)
Na jevišti, nebo spíše v onom rozostřeném prostoru, který vás ze všech stran obklopuje, rezonuje otázka: Co je to vlastně norma? Proč to, co žijeme, přestalo být normální? Generace, která vyrostla v iluzi, že „když jsem se narodil, svět byl ještě v pořádku,“ se najednou potácí v realitě, kde nevinná představa o dospělosti narazila na tvrdou zeď. Z dětí se stali dospělí s problémy, o které se neprosili.
Postavy, které kolem procházejí, sdílejí úzkostné stavy, v nichž možná není těžké se také najít. Muž, přesvědčený, že v porovnání s ostatními vlastně vůbec nemá co nabídnout. Nebo Rebeka. Dívka, kterou takto pojmenovala její matka, aby se cítila „víc kosmopolitní“. Terapie jí ale odhalila, že jméno, ke kterému cítí jen odpor, a raději si tak říká Marie, je jen zástupný problém. Ten skutečný je v hrudníku. I tak za všechno může matka.
A co takové pohledy druhých? Ty jsou v tomto světě vůbec vysoce infekční. Stačí, aby si v jednom rohu místnosti začal někdo tichounce pobrukovat Happy Birthday. Melodie se šíří prostorem, všichni na vás upřou zraky a najednou se od vás instantně očekává, že budete mít radost. Necítíte se dobře, když vás někdo pozoruje? Máte smůlu. Společnost se totiž dívá.
Chodící zombie v rytmu vyhoření
Nejsilněji inscenace tepe do toxické produktivity a prázdných manter dnešního kapitalismu. Zvuková stopa představení se v těchto momentech mění v rytmus. „Kdo víc dělá, víc má. Nic neděláš, nic nemáš.“ Peníze prý dají svobodu a všichni přece víme, že: „halíře dělají talíře“. Jsme neustále hodnoceni – od čísel na Instagramu až po to, jak dokonalé vztahy udržujeme.
Pod tíhou toho všeho se lidé mění v „chodící zombie“. Postavy se zacyklí v toxickém rituálu, který zní jako nekonečný příběh vedoucí tak akorát k vyhoření. Sálem se nese mechanické odříkávání: „Minutku. Podívám se do kalendáře. Ano! Stihnu to! Vyřeším. Zařídím. Dělám na tom. Rád. Zavolám. Napíšu.“ Znovu a znovu. A nad tím vším jako práskání bičem zní hlas: „Vezmi to, přenes to, na co čekáš, proč nepracuješ.“
Pouze jedna bytost – snad vnitřní dítě, možná duše, kterou ještě nestihl zlomit shon – tento zmar zmateně sleduje. Snaží se ty prázdné schránky probudit a vysvobodit. Nechápe, co se to stalo s jejich lidskostí. Démon břímě života ji však neúnavně stahuje k sobě. Je vůbec možné takovým spárům uniknout, nebo nezbývá nic jiného než se jim poddat?
„When your crisis hits you… GOOD LUCK!“
Co je tedy ta krize, o které tu celou dobu mluvíme? Je to osobní selhání jednotlivce, nebo jeden obrovský generační kolaps? Pandemie osamění v přelidněném světě?
ec dysis crisis, mami nehledá snadné odpovědi smysluplným jazykem, protože ten v nesmyslné době už dávno přestal fungovat. Namísto toho vás stáhne do imerzivního, zvukového i vizuálního světa, abyste si ty odpovědi zkusili nahmatat sami.
Autorka: Aneta Zákoutská
Foto: Darek Hoffmann