Highway to hell
Jednoho červencového dne starému muži shoří jeho dům a on se rázem ocitne bez střechy nad hlavou a všeho, co potřebuje ke každodennímu životu. Prosí proto svého souseda, zda by u něj nemohl dva měsíce bydlet, než si vyřeší vše potřebné k tomu, aby mohl odejít do smolenského blázince a tam pokojně dožít. Se sousedovým rázným odmítnutím se v staříkovi impulzivně spustí eskalace všeho zvráceného a on se pro všechny, které potká, stává zkázou daleko nebezpečnější, než je všeničící požár.
Studenti herectví z VŠMU ve své inscenaci Júl vycházejí z motivů hry od Ivana Vyrypajeva. Původní hra se vyznačuje hrubostí jazyka a maniakálními sklony hlavní mužské postavy. O to zajímavější je, že si herci vybrali pro svou inscenaci jako hlavní vyjadřovací prostředek loutky, které zobrazují jednotlivé postavy příběhu. Rodí se tak velice rozpolcené, nikoli však v negativním slova smyslu, vnímání dramatické osoby.
Loutka staříka ze začátku vzbuzuje dojem bezbranné, vrásčité a vyhublé bytůstky, která svou tělesnou schránkou a pohyby vzbuzuje lítost. O to víc je pak šokující, když tato postavička dokáže divákům se stoickým klidem odvyprávět do nejmenších detailů, jak vraždí nejen zvířata, ale i lidi. Nemá k tomu ani sebemenší hlubší důvod, dělá to zkrátka tak přirozeně jako ostatní každodenní činnosti. U každé mrtvé osoby se zjevuje bílá můra s třepetajícími křídly, jakožto symbol odcházející duše, která hledá cestu do ráje, v němž bude spasena a oproštěna od bolesti, kterou byla nucena prožít. Jen stařík ochromen strachem při svém vlastním umírání hovoří s duší své maminky. Avšak duše z jeho těla nikdy nevyjde.
Teprve až na konci je schopen divák pojmout celistvou strukturu inscenace a její časovou kontinuitu. Na začátku sedí u stolu tři ženy (živé herečky) v černých šatech při smuteční hostině, na tento výjev navazuje de facto samostatný staříkův příběh, jež je ukončen jeho odchodem ze světa a celá inscenace je uzavřena epilogem, v němž přicházejí (opět) tři herečky – dcery, které volají svému otci, že ho prvního července přijedou navštívit a budou se o něj starat, aby se na sklonku života měl dobře a mohl už jen odpočívat. Jejich naděje v hlase ostře kontrastuje s marasmem, kterého byli diváci doteď svědky. Vyvstává tedy úvaha, jak by se celý starcův příběh odehrál, kdyby jeho dcery dokázaly přijet jen o jeden den dříve, den před osudným požárem.
Problematickou složkou inscenace byla bohužel práce se světlem, která je u loutkohry vždy stěžejní. Na scéně se využívalo velké množství různých typů světel, které ovšem místy nebyly ve své funkčnosti přesné. Některé situace byly loutky nuceny dohrát už ve tmě, jelikož se už měnilo světlo v jiné části scény, což vedlo k zamlžení určitých detailů, jež byly pro celkové vyznění příběhu důležité.
Nejvýraznějším jevištním objektem je silniční pás zavěšený odshora dolů přímo uprostřed scény. Cesta, která může vést do nebe i do pekla. Záleží jen na úhlu pohledu a na tom, jakým směrem se každý rozhodne jít. A mezi námi – do kopce je to vždycky těžší.
