Hořkosladký souboj zvaný Fortissimo
Zápolení účastníků kultovní Chopinovy soutěže, která se koná každých pět let ve Varšavě, je vděčným námětem pro divadelní hru. Mezinárodní publikum sleduje boj mladých a nadějných klavíristů z celého světa, kteří v krásných šatech a sakách v potu tváře hrají skladby Fryderyka Chopina, aby v soutěži zvítězili a zajistili si tak hvězdnou kariéru.
Takto začíná vystoupení studentů Akademie divadelního umění v Krakově v režii Marcina Libry – elegantně oblečení klavíristé vstupují na jeviště a různými gesty a pózami předvádějí svůj boj. Jevištní pohyb a herecké výkony jsou v tomto případě důležitými aspekty, neboť obojí lze v inscenaci hodnotit pozitivně. Mnohé scény zaujmou efektní a promyšlenou choreografií a nápaditým hudebním zpracováním. Herecké kreace, i když někdy příliš schematické, jsou celkově působivé. Nejvýraznější je skutečnost, že herecký soubor tvoří mladí, zapálení a energičtí lidé, kteří se spolu na jevišti cítí očividně dobře.
Dobrá souhra mezi herci rezonuje zejména v četných dobře rozehraných komediálních scénách. Inscenace Libry skutečně dobře funguje jako komedie, kterou jen občas proběhne vážnější tón. A to je zároveň možná nejproblematičtější aspekt této inscenace, protože její vážné téma spojené s nadlidským úsilím provázeným četnými neúspěchy by si zasloužilo drsnější ztvárnění (což mimochodem není v polském divadle nic neobvyklého). V inscenaci AST jsou však tragické pasáže účinně přehlušeny šťavnatými vtipy, které prosakují odevšad. Nevím, zda to byl režisérův záměr.
Slabinou Fortissima je také jeho zaměření na příliš mnoho témat najednou (fyzická a psychická únava soutěžících, chudoba, vzájemné vysmívání se, soutěživost atd.), postavy neustále odkazují ke stejným motivům. Toto tzv. honění mnoha zajíců najednou se odráží v pokulhávající kompozici a poněkud přetažené délce hry.
V představení se objevují četné odkazy na motivy silně spojené s polskou kulturou, které jsou pro naprostou většinu mezinárodního publika festivalu Encounter pravděpodobně nesrozumitelné. Chopinův výrok, že nemá srdce (ve skutečnosti bylo po jeho smrti vyjmuto a zabudováno do jednoho ze sloupů varšavského kostela svatého Kříže), opakované odkazy na slavný Chopinův pomník ve varšavském parku Łazienki nebo zmínka o čokoládě značky Wedel jsou jen některé z nich. Ve hře se také tu a tam objevují (někdy i vymyšlené) polské vulgarismy, které je obtížné přeložit do anglických titulků tak, aby vyzněly významově stejně jako v originále. Nebýt jazykové bariéry, možná by brněnští diváci toto představení ocenili ještě více, i když podle mého pozorování byli s představením spokojeni i tak.
