Irenka: století v pěti minutách

Na Mezinárodním festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2026 měli návštěvníci možnost zhlédnout i tvorbu studentů audiovizuální tvorby. Prvním z řady uvedených filmů byla Irenka – téměř pětiminutový fotofilm o autorčině prababičce. V krátkých epizodách se film vrací k osudu jejího tatínka bojujícího v první světové válce, k jejímu vlastnímu životu za protektorátu i v letech následujících, k reflexi a obavám z budoucího světa. Fotografie zachycují malý, pečlivě uklizený byteček a v něm pečlivě rozřazenou knihovnu, starožitné sklo i křížovky, její velkou vášeň. Ke zprostředkování rozhovorů slouží tablet, který funguje jako prostředník mezi autorkou a prababičkou, jež už špatně slyší.

Barbora Kučerová studuje třetím rokem audiovizuální tvorbu a divadlo na JAMU. Ve své tvorbě ráda kombinuje různé audiovizuální formy, zejména fotografii a film. Blízký je jí především dokumentární styl.

Jak tě napadlo zpracovat život tvojí prababičky?

Ve škole jsme dostali cvičení na fotografický film o nějakém člověku. A když máš stoletou prababičku, všechno se přirozeně stočí k ní. Už se jí různými uměleckými způsoby snažím zpracovávat delší dobu. Ona sama si píše životopisy a zaznamenává, co všechno prožila. Ale mně stejně připadá, že její život je tak zajímavý, že si zaslouží ještě mnohem víc pozornosti. Takže když dostanu možnost ji nějak zachytit a uchovat, tak toho využiju.

Jak vypadal tvůj tvůrčí proces?

Strávila jsem s ní víkend, kdy jsme byly jen spolu. Ještě předtím jsem u ní ale dva dny byla jen s foťákem a fotila všechno, co mi přišlo pro její život výstižné. Ona žije v malinkém bytečku a všechny její věci jsou hrozně střídmé, uklizené; některé už jsou skoro opletené pavučinou, protože tam leží třeba dvacet let.

Pak jsem se jí doptávala formou našeho klasického rozhovoru, který vedeme přes tablet. Jak tomu u starších lidí bývá, hodně se opakovala, takže jsem tak nějak věděla, co za odpovědi dostanu, a spíš jsem ji k nim vedla. Často měla tendenci říkat: „No, jak jsem ti říkala, tak to bylo…“ a já jsem ji musela navádět a vysvětlovat jí, co po ní chci.

Zprvu byla hodně nervózní z techniky, protože se jí nedávno stalo, že jí ve sto letech propadla občanka a musela si ji znova zařizovat. Přišel za ní kvůli tomu někdo z úřadu, aby ji vyfotil. Když jsem pak dorazila s foťákem já, vůbec z toho nebyla nadšená.

Některé prababiččiny repliky se ve filmu opakují. Je to právě kvůli tomu, že mají staří lidé tendenci se při vyprávění opakovat?

U tohohle se ještě vrátím k postupu. Přibližně dvě hodiny v kuse jsem si s ní prostě povídala. Z toho rozhovoru jsem chtěla vybrat nejzásadnější momenty, které by popisovaly všech pět fází jejího dlouhého života. Často říkala třeba „No jo, za války…“. Tyhle věty jsem dala na začátek, a v jednotlivých epizodách pak vysvětlila, proč zazněly.

Opakování jsem využila i proto, že kdykoli od ní odjíždíme, říká: „Snad už se neuvidíme.“ To je věta, kterou opakuje posledních dvacet let.

Jak jsi vybírala fotky?

Snažila jsem se skrz ně vytvořit oblouk – od poznání prostoru toho člověka k poznání člověka samotného. Zároveň jsem ale nechtěla, aby se tam ten člověk často explicitně opakoval. Spíš mě zajímalo, jak ho utváří prostředí kolem něj. Její prostor působí jako kontrast všeho, co za svůj život zažila – prostě střídmý pokojíček.

Jak se ti s prababičkou spolupracovalo? Měla problém něco sdílet?

To vůbec neměla. Máme spolu dost blízký vztah, takže to bylo v pohodě. Pak mi přišlo, že už vlastně zapomněla, že tam stojím s foťákem nebo s mikrofonem. Takže se spolupracovalo skvěle. Tím, že ji zpracovávám často, už je na to zvyklá. Bylo ale vtipné, že když jsem od ní po nahrávání odjížděla, chtěla hned vidět výsledek, přitom to pro mě byla práce minimálně na týden.

Co jsi už o ní udělala?

Třeba takový krátký dokument o sexu. Prababička v něm říkala, jak ji ponižuje, že zapne televizi a všude jsou vztahy a sexualita. K ní se pak přidala její dcera, tedy moje babička, a pak taky moje máma. Skrze tři generace tam každá sdílela svůj odlišný názor.

Když ti vyprávěla ten příběh, jaké při tom měla emoce? Byla od toho už odosobněná, nebo to spíš znovu emočně prožívala?

Asi to byla kombinace. Když mluví o válce a doptávám se jí na detaily, vidím, že má skleněné oči. Není to něco, od čeho se dá emocionální pouto jen tak odpojit nebo vymazat. Zároveň je asi nejvíc smířený člověk, jakého znám, protože jinak se sto let snad ani nedá vydržet.

Jak se máme ptát svých starších příbuzných?

Záleží na konkrétním člověku. Důležité je empaticky se naladit na to, co potřebuje. Každý má svůj vlastní svět a podle mě je důležité ho nebortit, ale spíš se ho snažit poznat. Když stoletému člověku řekněte: „Ne, takhle to není,“ tak kdo z vás má pravdu – člověk, který je tu sto let, nebo člověk, který si myslí, že ví všechno? Důležité je tam s nimi prostě být.

Jaké hodnoty ti to předalo?

Snažila jsem se ji ještě víc poznat a předat její zkušenost dalším. Tenhle samotný výstup mi hodnoty nepředal, ale rozhodně mě s prababičkou víc sblížil. Hodnoty mi předává každé setkání s ní – rozhovory o životě, o konfliktech, které se dějí teď, i o svobodě, kterou ona sama nezažila. A taky o tom, jak si užívat přítomný moment i samotný věk. Ona během druhé světové války přišla o dospívání a pořád je v ní cítit, že jí ten čas byl sebrán. O to víc si člověk uvědomí, jak důležité je vážit si svého času.

Autorka: Eva Nývltová

Foto: Barbora Kučerová