Ivana Kalová: Mým cílem je dělat divadlo pro všechny diváky
Po představení WHODUNIT ve Studiu Marta jsme se setkali s Ivanou Kalovou. Absolventka nonverbálního divadla na HAMU stojí za projektem jako autorka i performerka a krátce jsme si s ní povídali o jeho vzniku i podobě.
Jak probíhala tvorba a zkoušení inscenance? Co bylo pro tebe klíčové – atmosféra, souhra s hudebníky...?
Zajímavá otázka. Představení je výsledkem tříletého formování sebe sama běhemstudia na nonverbálu (Katedra nonverbálního divadla), jde tedy o absolventské představení, které bude mít brzy roční výročí od premiéry.
Mým cílem je dělat divadlo pro všechny diváky. Nechci se škatulkovat do nějakých uměleckých výšin. Detektivka je něco, co mají rádi všichni – přemýšlejí a diskutují, jak by to mohlo být. Zároveň byl pro mě tento žánr ideálním tvarem, který jsem v rámci fyzického divadla a pantomimy u nás ještě tolikrát zpracovaný neviděla. Byl to velmi zajímavý tvůrčí proces. Během celého představení se ukazují různá vodítka, kdo je vrahem oběti – v mém případě ženy a zároveň i milenky, jak se během celého příběhu můžeme dozvědět.
Na tvorbu celého představení jsem měla cca rok a například hudebníky i osvětlovače jsem přizvala až ke konci celé práce, asi dva nebo tři měsíce před premiérou. V představení jsem chtěla mít živý hudební doprovod vibrafonu na který hraje Péťa Brynychová a ruchově ji doplňuje Milan Dotlačil. Tuto dvojici jsem původně plánovala doplnit nějakým smyčcovým nástrojem, ale nakonec mě nejvíce oslovil zvuk a melodie fagotu, které můžete v představení slyšet v podání Viktora Sabola. Hudebníci, stejně jako můj osvětlovač a zároveň i light-designer WHODUNITU Lukáš Klíma, jsou totální profíci, dokázali mi hudebně i světelně přinést přesně to, co jsem potřebovala.
Změnilo se v inscenaci něco zásadního od její premiéry téměř před rokem?
Mám pocit, že se čím dál víc vyvíjí interakční část s divákem, nebo moje nahlížení na ni. Zároveň stále přemýšlím nad prací s čtvrtou stěnou během celého představení. Je pro mě otázkou, kdy se divákovy otevřít a dát mu vědět, že o něm vím a kdy naopak zůstat netknutě ponořena v příběhu. Také charakter detektiva hraji trošku jinak než na premiéře. Celkově u sebe vidím vývoj smýšlení nad hraním charakterů.
Máš rituál před představením? Bez čeho se to neobejde?
Ano! Samozřejmě si všichni popřejeme, zlom vaz, čert tě vem… a kopneme se do zadku. A vždycky, když zalezu pod kabát – než začne představení – se začnu naciťovat do charakterů a vždy si pronesu pár konkrétních vět. Ty si ale asi nechám pro sebe. (směje se)
A k té improvizaci a interakci s diváky, skutečně nic z toho nebylo domluveno?
Absolutně nic. Už jsem si tím prošla osmkrát, takže nějak tuším, kam by se to mohlo vyvíjet. Všechny improvizace jsou založeny na principu hry. Například potřebuji, aby mi někdo dal otisk palce do notýsku. Zprvu jde pouze o otisk palce (přičemž už tento moment dokáže být docela humorný, jelikož ne každý divák na první dobrou pochopí, co se po něm chce), potom ale vyžaduji i otisk ukazováčku, prsteníčku a malíčku a pak znovu od palce, zrychluji tempo, hra graduje a já v charakteru detektiva celou situaci seriózně stopnu a pokračuji k dalšímu podezřelému. Myslím, že si diváci každou interakci užívají. A já s nimi samozřejmě.
Zrovna u slečny s otiskem jsem si říkal, že je nastrčená…
Zrovna tuhle slečnu znám, ale nevěděla, co se bude dít. Asi to nerozlišuji, jestli je to někdo, koho znám, nebo ne. Pokaždé k tomu přistupuji stejně a miluji situace, kdy divák nechce spolupracovat. Nastává pak krásná realita opravdového okamžiku.
A poslední otázka: Sherlock Holmes, nebo Hercule Poirot?
Za mě Columbo. I když používáme ikonickou znělku Sherlocka nebo Pink pantera. Ale Columbo – ten bude vždy na prvním místě!
Autor: Tomáš Chudoba
Foto: Darek Hoffmann