Jádro Laiky aneb vzkříšení divadelní naděje
Všechno to začalo zdánlivě nenápadně. U jídla. V davu před fakultou se rozdávaly poukázky na hot dog jako symbol pospolitosti a společného rituálu. Ale pak se zjevil. Pravdomil Vincent. „Prezident divadel“. Postava, která se na stupínku vedle vchodu do JAMU zhmotnila jako ozvěna všeho, co umění dusí.
„Welcome people! Welcome to my… well ours, but basically MY festival! You all came to see me. How great of you!“(pozn. red. Překlady původních citací jsou k dispozici na konci článku.) [1]
Jeho svět je děsivě přímočarý. Umělec je génius, divadlo je stroj na peníze a ženy jsou tu dle jeho slov nejspíš jen k povzbuzení mužského libida. V jeho podání se umělecká pospolitost změnila v marketing a párek v rohlíku nebyl darem komunity, ale populistickým úplatkem.
President kázal o „velkém umění“, které se měří jen a pouze velikostí účtů z nejbohatších evropských divadel. „Art is where money gets transformed into something aesthetically pleasing,“ hlásal hrdě. [2] Pravdomil Vincent se vlastně předvedl jako pes. Jako nenažraný pes komercionalizace, který hltá umění čistě pro zisk.
Jenže ostatní v procesí také hladověli. Ne možná však po fyzickém pokrmu. Ten svíravý hlad, který ztělesňoval slíbený hot dog, byl možná ve skutečnosti hlubokou touhou po návratu k nevinnosti a čistotě divadla.
Dav, lačnící po skutečném duchovním nasycení, tak vyrazil za průvodcem s příslibem cesty do nebe. Pouť na Kapucínské náměstí, kde čekal anděl, se stala očistným procesím. Anděl tu nefungoval jen jako utěšitel, ale jako magický most k lepším zítřkům.
Konečnou destinací ceremoniálu bylo Divadlo Husa na provázku, kde si hlavní slovo vzala Laika. Ano, ta Laika, někdejší kosmická oběť, která uhořela na oltáři cizího úspěchu a zničujících ambicí. Mrazivá a zároveň osvobozující paralela. Zatímco Pravdomil Vincent kázal o divadle jako o stroji na ego a peníze, rituál vzkříšení Laiky mluvil o pravém opaku. O odmítnutí divadla, které člověka ničí kvůli ambicím druhých.
„Here, all your wishes may come true.
Tell me your wish, and I will make it happen.
You want art that is made not for money or fame but for the people who created it? You deserve it. Ruff!
You want to create together in an environment where no one is worth more than another, where no one is seen merely as a means but as an end in themselves? You deserve it.
You want theater where actors are not just tools in the director's hands but full and equal artists? You deserve it.
You want theater that doesn't look back with tears in its eyes at what once was, but hungers – ruff! – for what is and what will be? You deserve it.
You want theater ruled not by dictatorship but by collaboration, where egos don't battle but artists cooperate? You deserve it.
You stated that in a world where comfort means collaboration, you choose discomfort. That if institutions cannot give you an environment in which you are able to create, you will build your own.
That if institutions only want to make money, you have a simple message for them: Fuck institutions.
Ruff! Ruff! Ruff!“ [3]
– Laika
Letošní ročník festivalu Setkání/Encounter byl zkrátka zahájen jako manifest participace. Ukázal, že divadlo nemusí být jatka ambicí, jak naznačoval Vincentův projev, ale bezpečný prostor, kde se vracíme k úplným začátkům, k magickým kruhům a spirálám, které nás spojují. Možná jsme na začátku dostali párek v rohlíku, ale v cíli jsme si uvědomili, že hladovíme po něčem úplně jiném. Po naději, kterou divadlo namísto ničení dokáže vzkřísit.
„Let the magic happen. Let the art come true.“ [4]
[1] „Vítejte, lidi! Vítejte na mém… no, našem, ale v podstatě MÉM festivalu! Všichni jste dorazili kvůli mně. Jak šlechetné!!“
[2] „Umění je to, kde se peníze mění v něco esteticky libého,“
[3] „Zde se mohou všechna vaše přání stát skutečností. Řekněte mi, co si přejete, a já zařídím, aby se to stalo. Toužíte po umění, které se nedělá pro peníze ani slávu, ale pro ty, kteří mu dali život? Zasloužíte si ho. Haf! Toužíte společně tvořit v prostředí, kde nikdo není víc než ten druhý, kde nikdo neslouží jen jako prostředek k cíli, ale je cílem samotným? Zasloužíte si to. Toužíte po divadle, kde herci nejsou jen figurkami v režisérově hře, ale skutečnými, rovnocennými tvůrci? Zasloužíte si to. Toužíte po divadle, které nepláče nad minulostí, ale prahne – haf! – po přítomnosti a budoucnosti? Zasloužíte si to. Toužíte po divadle, které neřídí diktát, ale vzájemnost, kde nebojují ega, ale spojují se umělci? Zasloužíte si to. Řekli jste, že ve světě, kde pohodlí vyžaduje kolaboraci, si vy vybíráte nepohodlí. Že když vám instituce nedají prostor k tvorbě, postavíte si svůj vlastní. Že pokud chtějí instituce jen vydělávat, máte pro ně jasný vzkaz: Nasrat na instituce. Haf! Haf! Haf!“
[4] „Nechme kouzla působit. Nechme umění ožít.“
Úvodní foto: Nik Machal
Autor článku: Aneta Zákoutská