Jak se z repliky zrodí postava?
Konverzace je jako tenis, divadlo je pak spíše něco jako exhibice – už dopředu víme, kam náš spoluhráč bude hrát a jak míček odrazíme zpátky. Jak tedy přesvědčíme publikum o tom, že budoucnost neznáme a tenisový zápas se mezi námi skutečně odehrává? S Johnem Freemanem jsme v rámci jeho workshopu Open scenes prošli několik základních cvičení, abychom se tomu alespoň trochu přiblížili.
Máte zavázané oči. Musíte najít člověka, který se vás snaží obejít, proklouznout kolem vás. I on má zavázané oči. Každé zavrzání prken se počítá. Každý nádech by ho mohl prozradit. Poleze po čtyřech? Půjde po špičkách? A co teprve, když sundáte šátky a oba vidíte? Jak ho najdete? Jak on uteče? Jen nepatrný pohyb vám může prozradit, kudy cesta nevede. Kudy chce jít člověk naproti vám. Než se nadějete, jste uprostřed tance, aniž byste věděli, kde skončíte. Reagujete na každé gesto, hrajete tenis.
Kolikrát herec na jevišti slyší: „Dej tomu víc energie!“, ale co přesně to znamená?
„Energie je to, jak moc něco chceme,“ odpovídá si John Freeman. Hned nato si každý z nás bere náhodný předmět, se kterým si sedáme do kruhu. Musíme přesvědčit člověka nalevo od nás, aby nám věnoval ten svůj. Co by ho mohlo přesvědčit? Mám být otravná, dokud to člověk vedle mě nevydrží a předmět mi věnuje? Mám na sebe strhnout jeho veškerou pozornost? Nesmíme se navzájem dotýkat, takže na sebe všichni křičí. Když je tato bariéra o několik minut později zrušena a smíme se dotknout, veškeré strategie se mění. Mám na člověka před sebou skočit? Co je ještě přípustné? Můžu mu strčit prst do ucha? Musím člověka nalevo od sebe alespoň přinutit, aby se na mě podíval, a já se naopak nesmím podívat doprava! A co se stane, když si předmět můžeme jednoduše vzít a nepotřebujeme svolení? Začínáme se přetahovat. Každý víme, co chceme, a každý se snažíme danou věc získat. Soustředíme se na cíl postavy, na to, co lze nazvat energií.
Postupně se přesouváme k jednoduchým replikám.
„Nemyslíš si, že je čas jít spát?“
„Nevím.“
„Myslím, že je.“
„Dobře.“
Jednoduchá slova, ale co za nimi najdeme? Jde o obtěžování? Starost rodiče o dítě? Dvojice dobrovolníků scénu tvoří, ostatní s nimi hledají smysl. Jsme u naší první skutečné otevřené scény. Společně ji procházíme a společně nacházíme smysl postav. Za chvíli jsme už rozdělení ve dvojicích a tvoříme si svou vlastní. Kdo jsem? Kdo jsi ty? Jaký je mezi námi vztah? Proč jsme právě tady a řešíme právě tohle? Každý si vybereme několik jednoduchých replik a snažíme se je zasadit do děje. Diváci uvidí jen krátký vhled do života našich postav, ale my je musíme poznat mnohem blíž. Proč se tě ptám právě na tohle? Proč ti říkám právě tohle? A co ti mám říct dál? Najednou se ocitáme v kadeřnictví, na procházce nebo v domácnostech, v síti vztahů, do kterých postupně nahlížíme. Pokud někomu něco nevěříme, zastavíme ho jednoduchým „ne“.
„Jedná se vlastně o milost. Nejde o to říct repliku lépe – jde o to ji říct jinak.“
Scénu každá dvojice opakuje alespoň dvakrát – někdy stejně, jindy s minimální změnou. Někdo má za úkol mezi replikami složit roztrhaný letáček, jiný sníst banán nebo pomeranč, někdo má zas nechat scénu volně vyvíjet dál. Hledáme tak autentičnost v naší výstavě a nacházíme ji právě v jednoduchých činnostech jako je jezení. „Nejde hrát to, že jíme. Prostě jíme.“
V druhé části workshopu se pak věnujeme repetici a Meisnerově technice. Kam nás dostane jednoduchá věta „Máš hezké oči“, když ji budeme opakovat dokola a dokola? Sem tam ji pozměníme, změníme intonaci a postupně přenášíme význam. Máš hezké oči. Ty máš hezké oči. Ty máš hezké oči. Já mám hezké oči? Několikrát změníme repliky, než cvičení přesuneme do prostoru. Půjdu blíž k člověku přede mnou? Budu se vzdalovat? Co mám udělat, když se začíná přibližovat on? Co znamená, když se ocitneme jen pár kroků od sebe? Navzájem se pozorujeme, snažíme se vycítit toho druhého. Co znamená moje replika, když odporuje mému pohybu? Postupně pozorujeme několik dvojic. Přiblíží se k sobě, anebo skončí na opačných koncích místnosti?
Jedná se o výstavu. Pořád dokola opakujeme to samé, a přesto máme pocit, že hrajeme tenis. Protože i když víme, kam míček dopadne, nevíme jak a co to pro nás bude přesně znamenat. Skrze partnera se snažíme najít náš další krok a poznáváme tak svou postavu o něco blíž. Repliky se ukazují být jen špičkou ledovce postavy, kterou objevujeme.
Autorka článku: Kamila Jášová
Foto: Věra Tarkowská
Foto: Věra Tarkowská
