Jedna plus jedna se rovná dav
Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2026 se úspěšně rozjíždí, hotelové postele jsou již pomalu familiární, snídaně nadále vydatné a obličeje dříve neznámé teď přinejmenším povědomé. Individuální zážitek se pozvolna transformuje do kolektivního spoluprožívání – už jste se zastavili a uvědomili si, že nás je tu víc, že tu na festivalu nejsme sami? Přednáška Better Safe Than Sorry: How Crowds Really Work at Live Events se sice takto specifickému pohledu na sounáležitost a spolupřítomnost návštěvnictva či potažmo diváctva nevěnovala, ale přinejmenším poukázala na několik pozoruhodných fenoménů, které jako divadelní vědec v různých podobách vyhledávám a potkávám skoro každý den.
Přednášejícím byl Martin Královič, bezpečnostní expert a zakladatel organizace Safety Crew, která je zodpovědná za zabezpečení například největších demonstrací po roce 1989 v České a Slovenské republice, festivalu Pohoda nebo také hradeckého Rock for People. Jeho výklad se tedy především vztahoval k zevrubnému popsání bezpečnostního zajištění těchto festivalů a akcí, ale též představil zásadní rozdíly mezi festivaly ve střední a severní/západní Evropě. Příklad za všechny: Rock for People každý rok zaměstnává několik tisíc členů security, násobně větší dánský festival Roskilde (cca 120 tisíc návštěvníků denně) jich potřebuje přesně 12 – opravdu jen dvanáct. Královič tento propastný rozdíl připisuje především naší postkomunistické mentalitě a jistému zakrnění v tom, že za porušení pravidla si člověk zaslouží profackovat a vyhodit. Druhá, třetí, natož čtvrtá šance, jaké dostává návštěvnictvo v Dánsku, neexistuje. Abych ale nemystifikoval, o „bezpečnost“ festivalu Roskilde se stará asi 29 tisíc dobrovolníků, jejich práce má ovšem pramálo společného s vynucováním pravidel, jak to známe my. Jsou na festivalu spíše přítomni jako jistí průvodci – Královič je přibližoval třeba jako milé babičky, které se o návštěvnictvo starají jako o svá vnoučata. Jeho organizace se snaží tento výrazně lidštější a hlavně funkčnější systém pomalu aplikovat i u nás.
Zpátky ovšem k mému možná zatím ne zcela jasnému úvodu. Královič několikrát reflektoval situace, které by se daly bezproblémově označit za teatrální, divadelní či scénické. Začněme s celkovým přístupem jeho organizace k návštěvnictvu. Každý má na sobě jmenovku, je zvýrazněn reflexní vestou, má vysílačku – to jsou naprosto zřejmé aspekty divadelního kostýmu, které organizátorský tým akcentují. Členstvo týmu se před začátkem koncertu se samotnými návštěvníky seznamuje – plácnou si nebo si dají fist bump, představí se, aby byla případná reakce na jakýkoliv problém mnohem rychlejší a efektivnější. Tím si také celý tým s návštěvnictvem vytváří důvěru, jistý rapport, podobně jako když si při představení v hledišti postupně zvykáme, že někdo na jevišti performuje. Snaží se nám sdělit třeba i nepříjemná témata, ale dává nám najevo, že jsme v tom spolu, že nás tím vším provede. Prostě se nemusíme bát, protože tohle je safe space pro nás všechny, nebo by aspoň měl být.
Pro teatrologii ovšem asi nejpřínosnějším poznatkem, který Královič představil, byla taktika, kterou jejich organizace v jistých případech využívá. Nastíním situaci: na velkém festivalu končí headliner a davy se chtějí vydat pryč od pódia. Jenže za nimi nastává problém, který by mohl způsobit nebezpečí. Tým v tu chvíli nasadí připravený „autentický“ moment – jednoduchou performance. Pustí se známá vypalovačka, organizátoři vyskočí na bariéry a začnou s davem tančit. Strhnou na sebe pozornost, udrží tak lidi na místě a mezitím se problém vyřeší. Návštěvníci pak mohou bezpečně odejít, aniž by tušili, co se skutečně odehrálo – stali se nevědomky součástí představení. Vlastně by se s menším přimhouřením oka takovou taktiku dalo označit za žánr divadla, který vznikl během 60. let minulého století v USA, a to „guerilla theatre“, doslova partyzánské divadlo. Dav, v tomto případě už by se dalo říct publikum, vůbec neví o tom, že se jedná o předpřipravený výstup, o performance jako takovou. Jsou manipulováni, v tomto případě ale k jejich dobru a pro jejich bezpečí. Jedním z mých cílů, a to i v akademickém výzkumu, je pomoci čtenářstvu, návštěvnictvu či diváctvu si uvědomit, že jsme v davu a publiku neustále manipulováni, že být jejich součástí je podstatně komplexnějším zážitkem, než by se zprvu mohlo zdát. Jednoduše jsem toho názoru, že když je diváctvo uvědomělé a obeznámené, může všemožné události nebo akce jedině vylepšovat, rozšiřovat a prožívat tak mnohem silněji.
Další podobnost s divadlem, která z přednášky vyvstala, je výchozí stav organizátorského týmu (u divadla tvůrčího týmu) a návštěvnictva (diváctva). Organizátorský tým svůj festival důvěrně zná. Královič to velmi trefně shrnul tak, že oni sice berou za samozřejmé, že záchody jsou právě tam, kde jsou, jenže návštěvnictvo to prostě a jednoduše automaticky neví, pokud mu to není sděleno, například pomocí značení nebo sociálních sítí a podobně. Naprosto identický vztah můžeme hledat i v divadle, protože tvůrčí tým samo sebou ví, o čem se hraje, ale publikum o tom neví zhola nic. Je tedy jejich cílem (řekl bych až povinností) to diváctvu osvětlit pomocí nejrůznějších divadelních nebo metadivadelních postupů (např. pomocí jevištních metafor, scénografie, ale také anotací, plakátů apod.)
Nevyžádaná rada na závěr – legendární německá teatroložka Erika Fischer-Lichte definuje divadlo specifickým stavem spolupřítomnosti vystupujících a pozorujících, kteří se navzájem konstantně ovlivňují a utváří samotné představení či performance. Zásadní ale je, že i když jsou události/performance/koncerty/představení vytvářeny sebelepším tvůrčím týmem, můžou stále jenom předpokládat, co se bude dít, jak budeme jako publikum reagovat. Ale nikdo to nikdy nemůže vědět. Tak se toho nebojte, dělejte skopičiny, angažujte se a buďte spontánní, zaskočte je, a hlavně zaskočte sebe. Protože není tak důležité to, co se odehrává před námi, jako spíš to, co se odehrává v nás a mezi námi – mezi jedním a druhým.
Autor: Jakub Tesárek
Foto: Jasmína Georgievová