Krátký exkurz do mechanismu kočičího pádu
Achtung! Achtung! Vorsicht! Fall. Touha probudit se je velká, ale co když nám pak bude ještě hůř? Nebo líp. Představme si sen: pád hlubinou, na dně žádná pevná zem a uvnitř nás sevření. Je nám zle, protože měkký dopad nám nikdo nezaručí. Stačíme se včas přetočit a přistát na všech čtyřech? A když ne, zahojí se naše zlomená noha stejně rychle jako naše mysl? A když ne, bude to brát někdo v potaz? A když ne, jaký dopad to bude mít na společnost?
Z Německa přiváží Hochschule für Musik und Theater Hamburg na festival Setkání/Encounter komorní inscenaci Landing propojující téma duševního zdraví a policejního násilí. Inscenační tým pod režií Niyoushy Azari si vytkl cíl syntetizovat žánr autorské fikce s dokumentárním divadlem, přičemž vychází z příběhu tří hlavních postav, z nichž se jedna, Cana, stane obětí policejního násilí.
Jevištní tvar je rozkročen do dvou rovin. V první polovině je dramatický prostor tvořen jakýmsi abstraktním snovým bezčasím, v němž jen velmi vzdáleně tušíme nemocnici. Dramatický text prozkoumává především pocit úzkosti, vypořádávání se s traumatickými zážitky a jejich následky. Předkládá vizi života jako věčného padání do neznáma, v jehož závěru nezáleží na ničem kromě dopadu. Bylo by zjednodušující interpretovat tento dopad pouze jako smrt či lidskou konečnost, v kontextu inscenace jde spíše o zpracování duševních otřesů a nalezení vnitřního klidu. Skrze dva fantaskní příběhy, o muži, jenž spadl z výšky a dopadl bez zranění jako kočka, a o dámě, jež si zlomila nohu, ale za dva týdny již aktivně poklízela v domácnosti, se text dotýká a kriticky reflektuje společenské očekávání věčně pozitivního přístupu k životu. Současně trefně poukazuje na vžitou distinkci mezi mentálním a fyzickým zdravím.
V druhé části se inscenace přiklání k žánru dokumentárního divadla. Dochází k výčtu osob, jež v Německu zemřely v důsledku nepřiměřeného policejního zásahu. Motivicky je téma uchopeno skrze element krutosti a roli výkonné moci. Přerod ze snové introspektivní části do dokumentární ovšem není ve struktuře inscenace jasně odůvodněn a není tedy zcela jisté, zda a jak spolu tyto roviny souvisejí. Až téměř v závěru se diváctvu odkrývá osud Cany, který jednotlivé části inscenace přece jen pojí.
Zkoušení inscenace probíhalo pouze dva týdny, i tak se ale tvůrčímu týmu podařilo vystavět kompaktní řetězec motivů, které rozvíjeli a opětovně se k nim vraceli. Jedinou výtkou zůstává nezřetelné propojení dvou hlavních témat (ergo i dvou částí inscenace) pouze skrze postavu Cany. Možná kdyby byla z textu či herecké akce lépe pochopitelná historie této postavy a jasněji nastíněné vztahy mezi jednotlivými hrdinkami, umožnilo by to inscenátorům pracovat s ještě hlubšími vrstvami hlavních témat.
Autorka článku: Anna Seifertová
Foto: Věra Tarkowská