Láska – Smrt

Ve 4:48 ráno se autorka této hry Sarah Kane pravidelně budila. To, čemu po dobu svého života čelila, vložila do své práce. Divadelní hra, kterou si tři srbští studenti vybrali ke zpracování má velmi těžký a smutný příběh. Autobiografické prvky nemůžeme přehlédnout, ale žádný „manuál“ k inscenování této hry autorka neposkytla. Prostředí nemocnice diváky provází po dobu celého představení. Častá interakce nutí publikum pozorovat, být bdělí, ostražití a pátrat v obrovském oblaku textu, který místnost prostupuje. Téma depresí, myšlenek bombardujících mysl, pocit samoty a bezmoci – všechno to je slyšet, vidět, cítit.

Střídají se dialogy, monology i chvilky ticha, které donutí diváka se na chvíli zastavit. Většina textu je v rodném jazyce studentů, avšak v průběhu hry se s diváky interaguje v angličtině. Publikum má možnost sdílet myšlenky a doplňovat tím atmosféru hry. Představení je značně založeno na textu, který v anglickém jazyce zní velmi poeticky, ale náročnými obraty ne každého diváka pohltí.  

Inscenace se odehrává ve stísněném prostoru obaleném plastovými zdmi a počmáranou podlahou, na které se objeví slova. Slovo je samo o sobě rekvizitou, pomůckou, kterou studenti ohýbají, variují a skládají do vět s nevyčíslitelným obsahem. Barevná světla oddělují scény, ve kterých plují myšlenky nemocné hlavy místností. Zabývá se svými emocemi, náladami a popisuje depresivní stavy. Dvojice dívek se v průběhu střídá a poukazuje svými monology na roztříštěnost lidské mysli. Ostrá nemocniční světla ohraničují dialogy s mladým doktorem. Rozmluvy obsahově míří na sebepoškozování, hledání pochopení a klidu, který si pacient nemůže dovolit. Hudba často vytrhla diváka z myšlenek a víceméně zastupovala přechodnou část mezi výstupy. Místy dokreslovala atmosféru společně se světly. Jedna z dívek měla strohé obyčejné oblečení, zatímco její kolegyně byla oblečena v provokativně úzkých šatech. Mírně stylizovaný byl kostým doktora, zároveň však korespondoval s autentickým zpracováním role.

Emoce proudily z herců po celou dobu představení. Vyzdvihla bych jejich koncentraci, kterou ukázali v interakcích s publikem, ale hlavně v místech, jež byla velmi dobře vystavěna do nepříjemného a dlouhotrvajícího bodu. V divákovi tak klíčilo semínko strachu, bolesti a trapnosti. Některé části mohly v divákovi vyvolat až odpor – odpor přímo k situaci, ale zároveň i k hercům. To je však znamení toho, že studenti úspěšně předali to, co dílo opravdu vystihuje. Cítit se svobodně v prostoru, kde se hra inscenovala, bylo přímo nemožné a odvaha herců přispěla k využití extrémních momentů na maximum.

Příběh, jenž odkazoval ke skutečné události zvoní na poplach i v posledních minutách představení, když už herci odešli ze scény. Slova, která nutí diváky zatajit dech, není lehké vyslovit. Vše v této hře je pouze brutálním přiznáním obyčejného člověka.