Malina je moje sestra, můj milenec pecen chleba
Na pomezí grotesky, muzikálu a návratu k samotné podstatě divadla. Polská delegace přivezla radikálně zredukovanou Balladynu, která z pětiaktového dramatu Juliusze Słowackého ponechává jen ozvěnu. V režii Lady Borovské a díky sólovému výkonu Agnieszky Solské se z tragického příběhu o vině a moci stává znepokojivě hravá i krutá podívaná, v níž jediná herečka vytváří celý svět.
Bělostocká pobočka Akademie dramatických umění Aleksandra Zelwerowicze přivezla na festival inscenaci vycházející z kanonického dramatu Juliusze Słowackého, konkrétně v úpravě z konce šedesátých let, jejímž autorem je polský básník, zpěvák a kabaretní tvůrce Jeremi Przybora, známý především díky Kabaretu Starszych Panów.
Inscenace Balladyna 68 – in a slightly shortened version sleduje dívku, která zavraždí svou sestru Alinu, aby tak odstranila svou sokyni v lásce k rytíři Kirkorovi. Postupně se dalšími zločiny dostává až na vrchol moci, kde její cestu ukončí zásah blesku. Przyborova adaptace Słowackého text dekonstruuje a ponechává pouze jeho zjednodušenou kostru, přičemž počítá se znalostí předlohy. Pro diváka neznalého původního dramatu může posloužit jako zjednodušená, avšak stále komplexní sonda do světa Balladyny.
V inscenaci Lady Borovské dochází k další radikální redukci. Z původních čtyř postav zůstává na scéně jediná: Balladyna v podání Agnieszky Solské. Jde tedy o redukci redukce. Tato skutečnost je divákovi explicitně sdělena hned v úvodu prostřednictvím narátorky. Inscenace tak odkrývá vlastní strukturu a otevírá otázku: je na jevišti skutečně pouze jedna postava?
Ačkoli divák fyzicky sleduje jediné herecké tělo, jeviště není prázdné. Jak popisuje Jindřich Honzl ve své teorii jevištního znaku (Honzl, Jindřich: Pohyb divadelního znaku, Slovo a slovesnost 6, 1940), i „holé ruce“ mohou vytvářet plnohodnotnou divadelní realitu. Solské sice chybí herečtí partneři, ale její přítomnost naplňuje scénu množstvím významů.
Scénografie je omezena na stůl, několik židlí, černý ubrus, špekáčky, maliny a jídelní nůž. Tyto objekty však nejsou pouhými rekvizitami. Díky hlasu a pohybům herečky se samy stávají aktivními scénickými subjekty. Špekáčky reprezentují vladaře, židle sestru Alinu i Kirkora, ubrus ztělesňuje stařičkou matku. Maliny – motiv přítomný už u Słowackého – nabývají několika významů: jsou sestrou, zásnubním prstenem i tělem zavražděné. Jejich barva evokuje krev s až znepokojivou sugestivitou.
Postava se zde osvobozuje od jednoznačné vazby na herce. Solská propůjčuje jednání všem objektům na scéně, plynule přechází mezi rolemi a vytváří dojem proměnlivé, téměř amorfní bytosti – amoeby, která v sobě nese celý fikční svět. Vrcholem této transformace je postava Kostryna, Balladynina milence, zastoupeného pecnem chleba. Herečka s ním manipuluje jako s loutkou, až jej postupně úplně rozloží – z milence zbydou jen drobky. Obraz působí brutálně. Vidí divák pouhý kus chleba, nebo zničení lidské bytosti? Navíc jde o chléb, předmět zatížen eucharistickou symbolikou. Jde zde tedy o kristologickou metaforu?
Balladyna je ve své podstatě muzikálem. Solská zvládá přechody ze zpěvu do mluvy s lehkostí, až samozřejmostí. Tvůrci v medailonku uvádějí, že Balladyna je přízrak, který na začátku procitá ze záhrobí a vypráví svůj příběh. Pro mě však přízrakovost mnohem více spočívá v snovosti celé inscenace – ladnost, přitom krutost, groteska. Výjevy jsou milé, a přitom tolik surové. Inscenace pracuje také na metadivadelní rovině: Balladyna jako fikční postava si uvědomuje vlastní existenci i osud, který je nucena opakovaně prožívat pokaždé, když je její příběh vyprávěn. S každým učitelem literatury, který její osud přednáší ve třídě, s každým maturantem, který si ji vytáhne u zkoušky, se její příběh vrací. Je to rámec absolutního šílenství.
Moment, kdy Balladyna ukazuje podobiznu Juliusze Słowackého a zpívá: „Julku, proč blesk?“, je krásným vyvrcholením čisté divadelnosti, kterou tato inscenace divákovi předkládá.
úvodní foto: Nik Machal
autor článku: Veronika Vaňková