Mamon je rozum, který mi uletěl!

Monodrama Persony ohledává, čeho všeho je divadelní iluze schopna. Z velké části staví na solidním podkladu commedia dell’arte, tu potom opouští a transformuje ji v klauniádu a svátek bláznů. Nejspíše pro festivalové účely byla přidána část s promluvou k divákům, kteří nerozumí česky. Ti byli ujištěni, že i když je text podstatnou složkou tohoto díla, lze zažít intenzivní zážitek i skrze pouhé vnímání herecké akce. A to se bezpochyby stalo.

Představení trvající asi tři čtvrtě hodiny lze rozdělit na tři části rozdílné tematicky i stylem hraní. Před diváky performuje postava hrabivého Pantalona, postava jízlivého bezdomovce – klauna a blázna v jednom. Nakonec i sám herec Prokop Štěpánek je dramatickou postavou. 

V první části se dozvídáme, že člověk na jevišti chtěl být vždycky hercem a hrát na kytaru. Při recitaci vnitřního monologu zabývajícím se prohlubování znalosti o tom, co je to divadlo, zjišťuje, že realita na jevišti je jiná než realita za dveřmi sálu. Proto může být  jakýkoliv objekt tenisovou raketou a zároveň kytarou. 

Pantalone s maskou, ve svém typickém kostýmu, kromě svého oblíbeného přepočítávání jmění, taky obviní diváctvo, že se mu je prostřednictvím daní a sociálního přerozdělování snaží rozkrást. Penězi posedlý Pantalone si libuje v samomluvě a vášnivě recituje ódy na bohatství. Ty jsou složeny ze zkomolenin známých monologů. Co nezvládne Pantalone, zvládne blázen. Postava chlípného hrbatého bezdomovce poněkud extrémně užívá privilegia šašků. Otevřené a beztrestně se tak může dopouštět urážení mravů, víry i publika. Místy užívá i velmi odporné výrazy, avšak s důvtipem glosuje lidské vlastnosti. Ukazuje, co je v životě nejdůležitější a úplně na konec předvede, co ve skutečnosti znamená láska.