Nebojujme (nejen) v pohádkách s čarodějnicemi, ale s patriarchátem
Bez pohádek bychom se už jako malí nenaučili, že dobro vyhraje nad zlem, láska nad nenávistí a pracovitost nad leností. Princ zachrání princeznu, bude svatba a budou spolu šťastně žít až do smrti. Co když ale princ nepřijde? Co když princezna zachráněná být nechce a co když už ji nebaví čekat? Ve hře Shooting Snow White exceluje studentka Anna Lisa Grebe ze švýcarské Accademia Dimitri a během představení se promění z princezny v prince a kouzelné zrcadlo. Zrcadlo pak nastaví i společnosti, když s fyzickou i duševní nahotou ukazuje, že genderová rovnost neexistuje ani v pohádkách.
Inscenace začíná téměř hororově. Sněhurka, působící jako loutka, se probouzí a trhavými pohyby vstává z rakve. Čeká na svého prince, který ale nepřichází. Přijde, pokud na něj bude čekat nahá? Autorka a zároveň jediná protagonistka hry syrově zobrazuje a tematizuje, jak je ženské tělo vnímané a objektivizované. Nadšené čekání se mění v hysterický a bolestivý prožitek, během kterého se Sněhurčino srdce rozdrtí a rozletí na tisíc kusů.
Co na plat, i tak princezně nezbude nic jiného, než vzít smeták a zamést si po sobě vlastní utrpení – umocněné šíleným křikem – sama. Grebe tak dokázala v divácích otevřít jejich vlastní třinácté komnaty a nechat je intenzivně trpět s ní. Atmosféra se mění ve chvíli, kdy jeviště zahalí dým a spustí se výrazná hudba. Ze smutné princezny se stane sebevědomý princ, který publikum zaplaví testosteronem a „zaručeně fungujícími“ balícími hláškami. Výraznou scénu odlehčují věrná zobrazení i autorčina improvizace.
Nastiňuje tak i mužskou perspektivu, se kterou se setkáváme, bohužel, nejen v pohádkách. Zároveň s nadsázkou zobrazuje kontrast mezi pasivitou a naivitou ženy a suverenitou a sílou muže. Celým představením se potom line jediná věta: „Chtěla jsem být hezká.“ Po většinu hry je protagonistka téměř nahá, což nepochybně vyžadovalo velkou odvahu. Díky tomu se jí nicméně daří upozornit na tlak, který je na ženy kvůli vzhledu vyvíjen a zároveň nahotu, ať už ženskou, nebo mužskou, normalizovat. S několika málo rekvizitami, které celý příběh doplňují, pracuje umně a vhodně.
Naprostý závěr pak v divácích nechává rezonovat všechny emoce a pocity, které na ně během představení dopadaly. Pokud by performance skončila ve chvíli, kdy autorka stojí se srdcem v rukou na žebříku, zpola zakrytá dlouhou bílou látkou – a neuzavřela ho scénou, v níž se zrcadla znovu ptá, kdo je na světě nejzahanbenější, dokázala by emoce utnout v pravý čas. Navzdory tomu ale získala od publika potlesk ve stoje, který si nepochybně zasloužila. S obecenstvem se potom rozloučila slovy „smash the patriarchy“.
