Objektiv na jevišti
V rámci OFF programu Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER vystoupila i letošní ambsadorka festivalu Kamila Polívková s přednáškou Visual Storytelling. Představila principy své práce metodou live cinema a s předtočenými projekcemi na příkladech z vlastní tvorby. Přednáška se stala sondou do režijního uvažování nad touto problematikou.
Kamila Polívková na začátku přednášky promluvila o základních stavebních kamenech své tvorby: klade důraz na vizuální stránku inscenací, texty si vybírá převážně na základě jejich metaforického jazyka a různých možností interpretace. Režíruje střídavě v České republice a v zahraničí, nejčastěji v Německu. Jejím stálým tvůrčím spolupracovníkem je Antonín Šilar, který ji hlouběji obeznámil s technickou stránkou live cinema.
Pro Kamilu Polívkou je live cinema prostředkem, který může znázornit uzavřený prostor. Příkladem toho je její inscenace Skugga Baldur, kde skrze live cinema pozorujeme herečku zavřenou uvnitř dřevěné krabice, aniž bychom potřebovali jinou komplikovanější scénografickou konstrukci. Live cinema rovněž může rozšířit celkový prostor jeviště, v téže inscenaci kamera zaznamenává předsálí a diváci tak díky projekci mohou vnímat dramaticky i tento prostor, aniž by se museli zvednout ze svých míst.
Polívková klade důraz také na to, aby kamerou pohybovali herci a nikoli technici. Samotné natáčení sebe i ostatních herců se tak stává dalším hereckým jednáním a sebevyjádřením. Projekce na plátně může poté reprezentovat i vnitřní svět postav a odhalovat jejich jedinečné vnímání. Tento postup využila Polívková v inscenaci Bytost v Divadle X10, kde je hlavní postavou psychotický kosmonaut a live cinema nám poskytuje náhled na zvláštní podobu jeho vnitřního světa.
Objektiv nám může zprostředkovat jakýkoliv fikční svět poměrně věrně. To je příznačné pro film. Kamera diváka dovede, kam si přeje ona. I když se to na první pohled nezdá, tak médium filmu je více manipulativní. Na rozdíl od divadla totiž nedává divákovi volnost, kam upoutá svůj zrak.
Přednáška mě přivedla k myšlenkám, jež si kladu několik posledních let. Otázkou nemůže být, zda live cinema do divadla patří. Divadlo je „všežravé“ a pro jeho vývoj je technologický pokrok zásadní. Vše, co bylo zmíněno výše, je nepochybně pravda a jsou to potenciální plusy současného vývoje divadla. V přednášce mi ovšem chybělo zamyšlení se nad negativy těchto postupů.
Projekce nám kupříkladu poskytují detaily obličeje herců. Je to ovšem něco, co divák vždy potřebuje? V některých inscenacích se stává, že se slévá divadelní a filmové herectví. Tato „podivná“ směs je pro herce náročným úkolem, obzvlášť pokud je sledován současně fyzicky na scéně a na projekčním plátně. Je prakticky nemožné hrát obličejem filmově do kamery a zbytkem těla divadelně na diváky. Možná herecké systémy pokulhávají za vývojem ostatních, hlavně technických, divadelních složek. Je tu také možnost, že v následujících letech uvidíme proměnu herectví. Vznikne právě takový „hybrid“, nebo úplně něco jiného?
S tím souvisí i odsun od esence divadla, interakce herec-divák. Live cinema a projekce přidávají do tohoto vztahu další proměnné a narušují ho. Nejde nutně o špatnou věc, je třeba ji ale pojmenovat, uvědomovat si ji a pracovat s ní. Pokud žijeme ve světě, kde neustále hledíme do obrazovek, potřebujeme je i na jevišti? Známé klišé nám povídá, že divadlo má být odrazem své doby. Není však divadlo zároveň vytržením z běžné reality? Nemá nám pomáhat pochopit naši dobu pomocích svých specifických prostředků?
Někteří profesionální či amatérští tvůrci a tvůrkyně považují live cinema za samoúčelné. To, zda tuto metodu v inscenaci použijeme, nebo nepoužijeme ovšem nerozhoduje, jestli to bude „dobrá“, nebo „špatná“ inscenace. Live cinema není spásný prvek, žádný takový neexistuje.
Autor: Lukáš Hladík
Foto: Linda Dobrovolná