Obraz ženy v domácnosti a prázdnota nekonečna
Pro letošní ročník SETKÁNÍ/ENCOUNTER si JAMU připravila dvě inscenace – Obraz ženy a Origin of Clouds aneb co znamená v něco věřit. První se odehrává v uzavřeném bytě, druhá v nekonečném prostoru.
Neverbální inscenace Obraz ženy nám nabízí pohled do života ženy v domácnosti. Kreativními formami nám je předkládána monotónnost, pocity nedocenění, frustrace i pocit provinění, i když žena ukáže jen minimum vlastní osobnosti.
Inscenace stojí na výkonu Barbory Šimové, která dokáže udržet divákovu pozornost po celých třicet minut představení. Herečka má vynikající komediální načasování, dobrou pohybovou průpravu a skvěle komunikuje s publikem.
Scéna je jednoduchá, vystačí si s křeslem na koberci, stolem se židlí, mísou s těstem a zadní stěnou ověšenou svátečními talíři. S každou rekvizitou se pracuje, jejich umístění má své opodstatnění. Stejně jako ve frustrované ženě, i v nás probouzí scéna fantazii – z talířů se stávají buřinky, z obýváku kabaret a ze ženy křeslo. Ano, i samotná herečka se zde do určité míry proměňuje pouze v rekvizitu – ozdobu domova, jakou by každá „ideální“ žena v domácnosti měla být.
Obraz ženy je hravým a tvořivým dílem, které dobře předává frustrace postavy. Jediné, co lehce vázne jsou drobné momenty, kdy divák přemýšlí, zda se scéna táhne příliš dlouho, protože se snaží navodit atmosféru monotónnosti ženina života či je takto činěno nezáměrně. I přes tento nedostatek, je však, i díky výkonu Šimové, Obraz ženy inscenací, která diváka udrží po celou dobu.
Inscenace Origin of Clouds aneb co znamená v něco věřit přináší na scénu prázdnotu, kterou ani čtyři herci, jejich slova a pár rekvizit nedokáží naplnit. Dílo působí chladně a repetitivně – text, který je promítán na začátku, je následně s drobnými úpravami přeříkán herci a na konci je opět promítnut, avšak v rozházeném pořadí. Slova, která jsou předávána působí trhaně, prázdně, a to i v interpretaci herců.
Pohyb na jevišti je rušivý a občas je kvůli němu hercům špatně rozumět. Tahání konstrukce po zemi tvoří nesmírně hlasitý a nepříjemný zvuk, kombinace nahrávek o víře pak společně s dalšími reprodukovanými zvuky splývá. Divák tak nemá šanci do inscenace proniknout a není zde nic, co by drželo jeho pozornost. Celkově inscenace působí na diváka rozpačitě, tématu chybí zajímavější pojetí. Vyzdvihnout lze především pěvecké výkony herců a propracovaný světelný design.
