Ohlédnutí do minulosti aneb ENCOUNTER z pohledu koordinátorky z roku 2002
Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER má dlouholetou tradici a jeho vznik sahá až do roku 1991, kdy proběhl první ročník. Od té doby se mnohé změnilo, jak podoba festivalu samotného, tak i množství škol, které nás každoročně navštěvují. Co se ale nemění jsou organizátoři festivalu, kterými jsou, jak jsem již zmínila v předchozím článku, studenti divadelní produkce a jevištní technologie. Proč se tedy na chvíli nezastavit a neohlédnout se do minulosti? Prostřednictvím rozhovoru s Janou Bejvlovou, absolventkou divadelní produkce na JAMU z roku 2002, se můžeme podívat na to, jak probíhala práce na festivalu před dvaceti lety.
Festival byl impulsem, kvůli kterému Jana odcestovala v rámci svého doktorandského studia do Nizozemí, kde se její kariéra později spojila s vyhledáváním talentů pro nadnárodní společnosti. V současné době pracuje pro KBC Global Services v Brně a má na starosti nejen talenty, ale i komunikaci a branding. Příležitostně spolupracuje s Divadelní fakultou v rámci projektů. Je také lektorkou kurzu Personalistiky a čerstvou absolventkou akreditovaného koučovacího výcviku.
Ve kterém ročníku festivalu jste působila vy a jaká byla vaše pozice?
Festival ENCOUNTER jsem zažila na Divadelní fakultě v letech 1998-2002 v různých pozicích. Od souboráře, přes budováře, fundraising až po koordinátora a poznala jsem tak radosti i průšvihy, které organizaci a průběh festivalu provázely.
Bavila vás tato pozice, potýkala jste se s nějakými překážkami?
Festival mě bavil vždycky. Samozřejmě byly i momenty, kdy se na všechno chtěl člověk vykašlat, ale ty poměrně rychle pominuly. Dávalo smysl učit se vše za pochodu, v reálných situacích a zažívat dobrodružství v momentech, na které se prostě nemůžete připravit. Nouze o ně rozhodně nebyla. Nahlédla jsem do mého soukromého archívu (ano jsem sentimentální) a našla poznámku „Vrátný nespolupracuje a nepřepojuje hovory.“ Věřím, že i dnes je klíčovou podmínkou úspěchu festivalu komunikace. V době, kdy se faxovalo, mobil mělo jen pár lidí a o pevnou linku se bojovalo, měla komunikace ještě tento, dnes těžko představitelný, rozměr.
Jaká byla podoba festivalu v době vašeho studia? Jak probíhal festivalový týden?
Samotný festival začínal v úterý slavnostním zahájením a končil v sobotu předáváním ocenění. Práce organizátorů byla velmi intenzívní týden před i po. Festivalový program zahrnoval kromě tří až čtyř představení denně, jednu velkou party, off-program, několik workshopů, diskusí a průběžnou redakční práci festivalového zpravodaje. Festival zdánlivě nezačínal a nekončil, pořád se něco řešilo. Sotva se účastníci rozjeli nazpět do svých měst, spočítaly se nově vzniklé festivalové lásky, prodiskutovaly se nejpikantnější historky, už se psalo hodnocení, závěrečné zprávy, vyúčtování, termín dalšího ročníku, poděkování sponzorům...
Co vám organizace festivalu přinesla?
Festival považuji za své nejlepší životní vzdělání. Vše, co moudré hlavy píšou v knihách o managementu, marketingu, fundraisingu, produkci a kolem organizace podobných akcí, člověk sám mohl poznat v reálu. Taky bylo hned jasné, co se v akademických zdrojích nepíše.
Máte nějaké příhody z festivalu, které byste chtěla sdílet?
Každý den člověk musel improvizovat. Vzpomínám si na napjatou situaci, kdy řidič jednoho soboru skončil v nemocnici s prasklým žaludečním vředem, kam jsem ho doprovázela kvůli tlumočení. Jsou to mrazivé chvíle, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Pak si vybavuji první setkání s moskevskými studenty, kdy jsem je vedla na ubytování a nikdo z nich mi nevěřil, že se u nás dá z každé telefonní budky volat do zahraničí.
S jakými problémy (pokud nějaké byly) jste se potýkali jako tým?
Od prvního do posledního ročníku, kterých jsem se účastnila jako student/člen organizačního týmu, to byla komunikace. Každý se taky k zapojení do festivalu stavěl jinak. Byli mezi námi absolutní srdcaři, pragmatičtí vykonavatelé, „vyčilovaní“ pohodáři, neotřesitelní „maňánisti“ i racionální profíci, filozofičtí bohémové. Sladit vše tak, aby to každému vyhovovalo, nebylo v napjatých chvílích snadné. Každý čas od času potřeboval pochválit a upozornit na to, co by se mělo dělat jinak, lépe.
Přinesl váš ročník něco nového?
Festivalová spolupráce byla vždy napříč všemi ročníky. Jednou večer jsme seděli na ateliéru a přemýšleli o tom, jak zabavit sponzory, aby to mělo něco extra do sebe. Večírky s chlebíčky a vínem už nám připadaly mimo. Zrodil se nápad uspořádat ochutnávku toho, jak se studuje na Divadelní fakultě a zrodila se akce „Magistrem umění za 120 minut.“ Vymysleli jsme termín, program a nějakým zázrakem se nám podařilo zapojit spoustu pedagogů. Zástupci sponzorů si tak přímo na fakultě prošli studiem znakové řeči, baletu, dějin divadla, akrobacie, práce s mixpultem, hodinou zpěvu… a vše vrcholilo promocí i s udělením diplomu. Všichni se skvěle bavili a věřím, že zážitek si pamatují dodnes.
Navštěvujete ještě někdy festival? Sledujete jeho dnešní činnost?
Na festivalovém představení jsem nebyla, festival sleduji jen zprostředkovaně a jsem nadšená z toho, jak je viditelný, jak skvělou má propagaci a profesionální zázemí. Festival vyrostl, dospěl a zvenčí vypadá perfektně vedený.
Co se vám na festivalu líbí?
Obdivuji výdrž, neustále se zvyšující úroveň, neskutečně nabitý program a to, že i nadále zůstává i v takovém rozměru v rukou studentů.
Znamená pro vás něco festival i dnes nebo na něj vzpomínáte pouze jako na jednu ze školních povinností?
Vzpomínala jsem, vzpomínám a budu vzpomínat s velkou dávkou sentimentu a nostalgie. Každý ročník bylo něco poprvé a pokaždé se člověk setkal s reálnými situacemi, které ho posunuly dál. Po prvním ročníku jsme dostali pozvání od moskevských studentů, které jsme realizovali pár týdnů po festivalu, což byla fantastická zkušenost. Poslední ročník pro mě vyústil v pozvání na ITS Festival v Amsterdamu (pozn.: Festival, na kterém se mohou setkat studenti divadelních škol, profesionálové a diváci, aby se seznámili s novinkami v divadle a s novou generací tvůrců.), kde jsem pak strávila osm let. Festival ENCOUNTER bude v mé paměti napořád, jako škola života, která několikrát ovlivnila moji cestu a troufnu si říct, že podobně to bylo u mnoha spolužáků, hostů a pedagogů.
Máte něco, co byste chtěla vy sama skrze článek vzkázat, popřípadě doplnit?
Festival je organismus, který má sílu zamíchat situace, zkušenosti, emoce, poznání… do elixíru, který vám otevře netušené možnosti. Jsem ráda, že se festival drží. Přeji všem, kteří se na něm podílí dostatek energie a nadhledu, aby mu dodali svoji sílu, a festival tak mohl dál otevírat nové možnosti všem.
