Přispěješ nám do HajzlChatu?
Každý někdy okusil atmosféru veřejných záchodů. Poté, co zaplatíme, usmějeme se na hajzlbábu a jdeme si po svých. Nikdo z nás nepřemýšlí nad tím, kolik lidí tudy denně projde, kolik záchodů se vyčistí nebo odkud všichni ti lidé přicházejí. Hlavní protagonistka však udělá všechno pro to, aby to všechno zjistila. Nebo ne? Kam až jí vlastní svědomí dovolí zajít?
Inscenace má klidný rozjezd s vtipnými částmi až stand-upového charakteru. Postupem času se dozvídáme více informací nejen o hlavní hrdince, ale také o lidech, které ve své práci potkává. Postupně se tak odkrývá hlubší psychologická rovina příběhu. Střídají se klidné a agresivnější části, které příjemně korespondují s textem, který vyjadřuje potřebné emoce a ty nás společně s herečkou posouvají v ději dále. Myšlenky hrdinky jsou hlučné, ale pravdivé a pro diváky jistě dobře známé. Vše, co se na jevišti odehrává je jasné, i přes části, které spíše pohybově doplňovaly situace a poukazovaly na jakýsi vnitřní boj. Režijně bych pochválila velmi precizně naplánovanou práci s rekvizitami a také způsob, jakým se s nimi v průběhu představení zacházelo.
Místnost, kde se celý příběh odehrává, je obyčejný black box pracující s otevřeným prostorem. Přesouváním, polohováním a nastavováním židlí zaujala herečka diváka a prací se symbolickými rekvizitami jeho pozornost upevnila. Světla často posílila emoci, kterou herečka prožívala, a to nejen střídáním barev, ale i tím, že si je sama korigovala. Stačilo mávnutí rukou a jako pod dirigentskou taktovkou se světla změnila do normálu a hudba v ozvěně skončila. V tu chvíli měla herečka čas se uklidnit a své myšlenky a emoce lépe zpracovat. Hudba zajímavě dokreslovala přechody a její rozmanitost byla příjemným osvěžením.
Andrea Tesařová předvedla velmi autentický a poutavý kus práce. Její zpracování mladé „hajzlbáby“ bylo nevšední a přesto čitelné. Po dobu představení si hrála s různými momenty tak, že diváci byli jednoduše chycení a jen čekali, co vše jim předá. Dokázala pracovat nejen s vtipnými momenty, ale také s trapností, strachem, šíleností a agresí. Nevyhýbala se ani improvizaci a vždy dokázala s klidem zvládnout neočekávané situace. Veliká škála detailně propracovaných okamžiků byla fascinující a příběh, který odvyprávěla, si našel cestu do mysli všech diváků. Nyní je již na nás, kdy si říct, že je nutné určité věci vzít do svých rukou a najít se v sobě samém.
