Pryč z tohoto světa
Sekty. Jsou to skupiny tvořeny úzce semknutými lidmi, kteří sdílejí společné zájmy, názory a víru v NĚCO, co jim dodává pocit stability a životní jistoty. Jejich členové jsou lehce ovlivnitelní, většinou poznamenaní těžkými a traumatizujícími zážitky. Jednotlivé příběhy se mohou diametrálně lišit, ale touha všech, co je prožili, zůstává stejná – nalézt životní pravdu a ukotvit své místo ve společnosti.
V inscenaci Next Level studentů Státní dramatické školy Ludwika Solského v Krakově je divákům předložena skoro tříhodinová koláž, v níž jsou vyobrazeny různě zaměřené kulty a situace, se kterými se jejich členové „běžně“ potýkají. Jednotlivé scény jsou ztvárněny expresivně a s určitým nadhledem. Monology jednotlivých postav jsou ozvláštněny projekcí (lovci démonů dokumentují svou výpravu, která se současně promítá na zadní část scény), pěveckými výstupy a živě produkovanou hudbou. Ta svým žánrem a melodičností dokresluje atmosféru dané sekty. Nechybí vokální zpěv oslavující Pána Boha či stereotypizující prezentace satanistů podpořena metalovou smrští kytar, bicích a growlingu.
Míra naléhavosti hereckého projevu se u vyobrazení jednotlivých kultů mění podle toho, jak vážné následky může mít slepá a zoufalá oddanost člena. Sekta Pastafariánů a jejich ústřední postava Létající špagetové monstrum je všeobecně vnímána jako recese, která vzbuzuje ve společnosti spíše smích, nežli strach a nedůvěru. U Satanistů je naopak ústředním tématem vraždění živých bytostí za účelem darovat oběť tomu, koho považují za svého spasitele. U náboženských fanatiků, kteří společně jedí ve veselých barevných svetrech u bílého stolu a nápadně se stylizují do výjevu Poslední večeře, je i dnes stále funkční rovnice, že nejvýš je Bůh, pak Kristus a následuje muž, kterého bude muset žena celý svůj život poslouchat. Jeden z nejsilnějších obrazů je zpověď trans muže, který se snaží najít zázemí, kde ho nebudou lidé ani Bůh odsuzovat a trestat.
Kromě ozvláštnění v podobě hudby je dalším výrazným prvkem inscenace její scénografie, v níž dominuje bílá barva. Bílé závěsy, kostýmy, stůl a židle vzbuzují dojem jisté sterility a strohosti. Místo, kde je vidět každé smítko, šmouha či špína. Metaprostor, v němž všichni čekají na to, co přijde. Na svůj next level.
