Reality show jako zrcadlo útlaku
Představení The Panic Song Show italského souboru z Říma nabídlo sondu do zvrácené reality show, kde účastníci pod dohledem nekompromisních organizátorů neparticipují zcela dobrovolně. Už na začátku zazněla slova, že kromě živého vysílání – což zjevně mělo dodat autenticitě – bude inscenace zobrazovat násilí a pracovat se silnými světelnými efekty. Bylo to však skutečně zapotřebí pro vyjádření hlavních myšlenek hry?
Inscenace představila dva světy – svět barev, smíchu, světelných efektů a neonových kostýmů moderátorů zvrácené show, a na druhé straně svět účastníků, kteří byli do soutěže vtaženi nedobrovolně. Jejich realita byla plná proseb vynucených submisivitou, nutností se podřídit a pohružek, že pokud neuposlechnou, draze za to zaplatí.
Sociální postavení jednotlivých účastníků bylo patrné i z kostýmů – často šlo o plastové fólie, pod nimiž herci měli už jen spodní prádlo. Právě ve spodním prádle se odehrávaly scény zobrazující násilí. Měly sice silný emoční náboj, ale protože celý koncept hry evidentně pracoval se snahou šokovat, tyto momenty, které by si zasloužily ticho a intimitu, byly přebity bizarností: nelogickými hudebními výstupy, přemírou světelných efektů a hluku – včetně scény, kde se moderátor promění v rapujícího Batmana.
Namísto toho, aby z kontextu jasněji vystoupilo hlavní téma hry – tedy patrně systém útlaku a proměnlivost rolí utlačovatele a utlačovaného – byla inscenace přesycena efekty, které hlavní sdělení spíše znejasnily. A to je škoda. Téma mělo potenciál být ztvárněno opravdu silně, možná i v podobné estetice, s jakou inscenační tým pracoval, ovšem tlak na šokující formu přehlušil obsah. Přestože představení působilo originálně, musím ho označit jako jedno ze slabších v rámci celého festivalu.
