„Reálně z celého světa přijedou na JAMU do Brna kvůli Mezinárodnímu festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER”

S příchodem nového roku se zdá, že Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER se již nebezpečně blíží. Tři měsíce je ale stále doba, kterou musíme přečkat, a protože čekání dokáže být velice nepříjemné a zdlouhavé, navrhuji zkrátit si ho rozhovorem!

Já, Ema Drmolová, jsem si dovolila vyzpovídat čerstvého absolventa činoherního herectví Vojtěcha Obdržálka, který se během svého působení na Divadelní fakultě JAMU stal pravidelným účastníkem festivalu. Vojta se po studiu stal členem hereckého souboru v Městském divadle Zlín, a i přesto, že je momentálně ve víru generálních zkoušek, si našel chvíli, aby se s námi podělil o své vzpomínky a zážitky z festivalu, a my se tak společně s ním můžeme na chvíli vrátit do festivalové atmosféry. 

Když se řekne SETKÁNÍ/ENCOUNTER, co tě napadne jako první? 

Spousta mladých lidí, kteří se zajímají o divadlo. Spousta zábavy, seznamování se, poznávání jiných kultur nebo spíš toho, jak se dělá divadlo v jiných státech a jaký tam k němu mají přístup. 

Kolikrát ses festivalu zúčastnil? Byl jsi pokaždé jen divákem nebo jsi zazářil i na jevišti?  

Na ENCOUNTERU jsem byl všechny čtyři roky, co jsem byl na JAMU, takže od roku 2021 do roku 2025, a pokaždé jenom jako divák. Nikdy se mi nepoštěstilo dostat se tam jako účastník. 

Pamatuješ si na svůj první ENCOUNTER? Naplnila se tvá očekávání? Co tě překvapilo? 

Nepamatuju si ho úplně do detailu. (smích) Jak jsem na něm byl čtyřikrát, tak se mi to různě slívá. Já jsem vlastně nevěděl, jak moc je to prestižní. To mě na tom překvapilo. Jakože, fakt, na ENCOUNTER jsou lidi ochotní přijet, ty vado, až někde z Afriky, z Asie, z Ameriky... Reálně z celého světa přijedou na JAMU do Brna kvůli Mezinárodnímu festivalu divadelních škol. 

Existuje nějaké představení z festivalu, na které vzpomínáš dodnes? 

Teď nedávno jsem si vzpomněl na monodrama a myslím, že to byl minulý ročník. Nějaká holka, a teď nevím, čoveče, jestli z Německa nebo Švédska... měla velikánské kudrnaté vlasy, a to bylo teda pohybově naprosto luxusní. (pozn. autora: Accademia Dimitri Verscio: Shooting Snow White, 2025, Švýcarsko). Anebo ještě co bylo dost zajímavé, tak se mi líbilo, když Korejci dělali Krále Oidipa – řeckou tragédii v korejském kabátku. Byly to děcka v korejském oblečení s maskami a pohybově zahráli řeckou tragédii. To bylo zajímavé. (pozn. autora: Korea national university of art: The Nape, 2025, Jižní Korea). 

A jaké to je sledovat představení, ve kterém herci mluví jazykem, kterému nerozumíš? 

Tak naštěstí u většiny z nich byly titulky, takže se to dalo plus mínus stíhat. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy je to dobře zahrané, tak nepotřebuješ doslova vědět, co říkají. Stačí ti ty pohledy a to, jak ti herci spolu reagují a vlastně ti poměrně jednoduše dojde, o čem to je. Anebo třeba když se jdeš dívat na Slováky nebo Poláky, tak tam je to celkem jedno. Tam jsi schopná to pobrat i bez titulků v rámci možností.  

Máš nějakou historku z ENCOUNTERU, se kterou se o ní nebojíš podělit? 

(smích) Tak historek z ENCOUNTERU mám samozřejmě spoustu, ale naprostá většina z nich je naprosto nepublikovatelných, takže to říct nemůžu. (smích) Ale nezřídka se mi třeba stávalo, že když jsem šel večer na nějakou párty v rámci programu, tak jak se tam potkáváš s těma lidma, tak se s někým zastavíš a začnete se spolu bavit. Vzhledem k tomu, že je ENCOUNTER, tak oba předpokládáte, že nemluvíte stejným jazykem, a tak začnete spolu mluvit anglicky a až třeba po třech minutách rozhovoru vyjde najevo, že jste vlastně oba dva Češi, a že si můžete vykládat česky. (smích) 

Máš v plánu svou věrnost k ENCOUNTERU dodržet a navštívit ho i letos, ačkoliv už nejsi studentem JAMU? 

Fůha... nějak jsem to vůbec nepromýšlel. Vzhledem k tomu, že jsem už pracující člověk a můj rozvrh není úplně daný, bude záležet dost na tom, jestli vůbec budu mít čas, jestli budu mít vůbec možnost dostat se k lístkům, což už tím, že nejsem na JAMU, tak bude mnohem složitější než jako student. Bylo by to hezké a já bych se tam rád podíval, ale kvůli těmto spíš provozním záležitostem, tak to nejspíš neklapne. 

Co bys poradil člověku, který se letos poprvé chystá na svůj první ENCOUNTER? 

Pár věcí bych měl... Koupit si off-pásku, to je must-have! Pak bych taky řekl chodit na párty a odcházet natolik zavčas, aby člověk ten další den byl schopný stihnout alespoň dvě, nejlíp tři představení, protože taková paleta žánrů, přístupů k divadlu... fakt se to nestává často. Je fajn toho využít, že takovou možnost máš, takže ideálně dvě, nejlíp tři špíly stihnout za den. 

Máš něco, co bys ty sám rád skrze článek sdělil? 

Hele asi ani ne. (smích) Mějte se rádi. Jak by řekl můj kolega z divadla Gustav Řezníček: „My jsme divadlo. My se máme rádi.” 

Tímto chci Vojtovi moc poděkovat za tak příjemný rozhovor. Doufám, že i vy stejně jako já, jste se vrátili na malou chvíli do festivalové nálady, a že ti, kteří plánují jít letos na svůj první ENCOUNTER, se dozvěděli nové informace z pohledu dlouhodobého diváka, a že ten čas, který nám do startu letošního ročníku zbývá, se teď zdá o mnohem míň útrpný. 

Pevně věřím, že i nám se letos podaří odnést si ze 14. do 18. dubna 2026 takové vzpomínky a historky jako má Vojta. 

Foto: Martin Chmelík, Bára Kučerová