Slovenský kruh v gruzínské krajině
Třetí den festivalu Encounter začal uvedením představení Kavkazský křídový kruh přípraveného studenty Divadelní fakulty VŠMU v Bratislavě. Inscenace podle textu německého dramatika Bertolta Brechta odráží autorův epický divadelní styl, tedy komplikovaný děj, hudební prvky, prolomení čtvrté stěny a výrazné narážky na dnešní politický život.
Výrazným a povedeným prvkem představení je uvedení pestrého a vícevrstvého děje pomocí jednoduché scénografie. Prostor tvoří především několik černých kufrů natřených bílou a žlutou barvou, což koresponduje s jednoduchou trojbarevnou paletou spojující celou inscenaci. Geniálním řešením je také nakreslení křídového kruhu na scéně (v návaznosti na titul hry) a jeho čím dál větší rozptylování během představení. Tímto způsobem se poslední scény odehrávají jako by na přírodní ploše gruzínské krajiny.
Velkou předností Kavkazského křídového kruhu je zároveň výtečná práce s prostorem a herci, kteří jsou přítomni ve středu scény, po stranách, nahoře, v pozadí za scénou a dokonce i ve vzduchu. Jejich poloha se často mění. Díky tomu všemu se podařilo razantně a dynamicky inscenovat toto představení na poměrně malé scéně HaDivadla. Za ocenění stojí také angažovanost herců, kteří se svým rolím pečlivě věnují, věrohodně prožívají emoce svých postav. Některé scény jsou nicméně hrány až příliš groteskně, což překáželo v prožitku hry. I v těch momentech byly ale herecké výkony vynikající.
Intenzivní pohyb herců a rychlé vyslovování replik u mě způsobily problémy s pochopením složitého příběhu. Jeho sledování během dvouhodinové inscenace může být proto pro diváka unavující a je to pravděpodobně největší problém tohoto představení. Na druhé straně můžeme dospět k závěru, že důležitějším prvkem této hry je něco jiného, jmenovitě výpovědní hodnota celého díla. A ta vyzněla zcela přesvědčivě.
Na začátku jsem se zmínil o politice. Ta za celou inscenací vyznívá aspoň dvakrát. Jedna z postav se totiž zmiňuje například o smrti paní ministryně kultury, což je očividně narážka na současnou politickou situaci na Slovensku. Zároveň je to nastolení tématu důležitého pro divadelní tvůrce, tedy pro soubor uvádějící představení. Ještě více působivý byl ale jeho závěr, v němž dochází k osobnímu vyjádření herců opouštějících ztvárněné postavy a přímo vlastním jménem vyjadřující (alespoň podle záměru inscenace) svůj kritický názor na směr (nomen omen) současné slovenské vlády. V rámci toho zvratu se ale herci obrací i proti samotné Brechtově hře, protože ji obviňují z propagandistické angažovanosti. Takové zakončení považuji za velmi zajímavé. Když uznáme, že v divadle je třeba diváka něčím překvapit, v tomhle případě se to stoprocentně podařilo.
