Teatro infernale aneb Kýč je násilí taky
Začátek byl nadějný: zatímco diváci vstoupili do sálu, herci oblečeni do bílých plastových pytlů chodili sem a tam, v pozadí vyznívala klidná hudba, ve tmě svítilo jen pár světel. „Jejda, to bude ale artové divadlo,“ pomyslel jsem si. Bylo to ale vše, jen ne art. Pro mě, jakožto diváka, se v průběhu inscenace objevovaly další a další kruhy pekla, jako u Danteho. Ale asi ne tak, jak to mysleli tvůrci.
V mé hlavě se zrodilo dilema. Nevím, jestli se mám tvářit, že jsem obsah představení pochopil, anebo mohu trapně přiznat, že mi jeho smysl do jisté míry utekl. Inscenace THE PANIC SONG SHOW, připravena studenty Divadelní akademii v Římě, je totiž směsí rozmanitých prvků, které spolu dohromady tvoří nesrozumitelnou a unavující kakofonii. Bylo to pro mě velké zklamání, protože její hlavní téma, čili násilí a toxicita zábavného průmyslu, má velký potenciál.
Už na začátku jeden z herců zdůrazňuje, že představení obsahuje násilí: jak fyzické, tak slovní a psychické. A má pravdu, děj totiž obsahuje několik násilných scén, jejichž zprostředkování divákům zkouší zároveň i jejich psychickou a fyzickou odolnost. Problém spočívá v tom, že v THE PANIC SONG SHOW je bití, kopání, křičení a týrání hrdinů ukázáno tak, že nepřináší žádnou reflexi. Objevují se i vulgarismy, které se omezují hlavně na různé variace anglického slova „fuck“, a proto znějí těžkopádně a nemají patřičný efekt.
Herectví je v této inscenaci mizerné. Spíš bych řekl, že v ní herecké výkony skoro nebyly. Jsou totiž často postavené na obecně známých stereotypech, nadsázce a banalitě. Zklamání doplňuje povrchní výběr hudby skládající se z několika náhodných skladeb pouštěných bez bližšího důvodu.
Největší předností inscenace byly zajímavé kostýmy, které byly překvapivě zároveň i částí scénografie. Vizuální stránka ale přesáhla obsah a smysl. Příběh je chaotický a stále se v něm opakují stejné motivy. Celek bohužel vypadá jako představení uvedené studenty gymnázia, kteří raději vyprávějí na jevišti otřepané fóry, než hledají v divadle emocionální a existenciální hloubku. Důležitá a vážná témata se tak staly obětí kýče a pravděpodobně také nepochopení základních principů, na kterých je založen úspěšný kontakt s divákem.
