Thus with a kiss I die: Romeo a Julie… a Julie… a Julie…
Eyes, look your last. Arms, take your last embrace. And, lips, O, you The doors of breath, seal with a righteous kiss A dateless bargain to engrossing death. Come, bitter conduct, come, unsavory guide! Thou desperate pilot, now at once run on The dashing rocks thy seasick weary bark! Here’s to my love. O true apothecary, Thy drugs are quick. Thus with a kiss I die.
Ali: Má v dnešní době ještě vůbec nějaký smysl znovu a znovu vymýšlet další otřepanou verzi Romea a Julie? Nemáme toho všichni už nad hlavu? Neznáme tohle dílo už skoro nazpaměť? Existuje reálně ještě nějaký další skrytý význam, jenž jsme ještě neodhalili? Může nám to ještě vůbec něco nového předat? Však už na tom není co zkoumat!
Justi: S tím já tedy úplně nesouhlasím, přestože tvůj pohled chápu. Myslím si, že každé zpracování přinese nový úhel pohledu, novou interpretaci a novou zkušenost. Vezmi si například představení Thus with a kiss I die, které jsme viděly v HaDivadle. Nová bulharská univerzita přinesla dílu nový zajímavý nádech okořeněný vlastním kulturním kontextem. Tebe snad na představení nic nezaujalo?
Ali: Když se nad tím víc zamyslím, tak asi ano. Zcela nepochybně mě zaujal křik, který byl přítomný v podstatě po celou dobu. Rod Kapuletů a rod Monteků, každý stojící na své straně jeviště a křičící na sebe do posledního dechu. Hlasitý, nenávistný křik jako symbol souboje mezi znepřátelenými rody. Skoro až válečné prostředí. Avšak křikem je vyjádřeno spoustu dalších silných emocí. Křik nás provází od narození až po smrt, je součástí života. Matka křičí bolestí při porodu, křičíme, když ztratíme milovanou osobu nebo když umírají lidé kolem nás. S křikem se narodíme a s křikem zemřeme. Křik je smutek, vztek i bolest.
Justi: No vidíš, to je pravda. Mě zase zaujaly kostýmy, které jako by vznikly smícháním několika různých módních trendů napříč staletími. Ačkoliv jsou inspirované renesanční módou a skládají se z mnoha rozevlátých vrstev, nevypadají, jako autentické róby ze 14. století. Působí naopak velmi moderně, místy až futuristicky. Kombinují nesourodé prvky a vzniká tak něco nového, neotřelého. I jednotlivé kostýmní detaily nesou symbolický význam. Věděla jsi například, že mužské postavy mají na rozkroku a různě po těle přišité barevné rukavice, aby akcentovaly svou mužnost? To mi přijde dost odvážné.
Ali: Každá Julie a každý Romeo tak vlastně měli unikátní kostým. Jsme zvyklí, že je vždy zřejmé, kdo je kdo. Julie je jedna, Romeo je jeden. Vždy je tu protagonista a vedlejší postava. V tomto zpracování je ale hned několik mužských a ženských postav vyjadřujících jeden pár – Romea a Julii. Vidíme několik oddělených dvojic, které jsou hlavními postavami ve svém vlastním příběhu – nejsou hlavní centralizovanou postavou v celkovém představení.
Justi: Každý jsme hlavní postavou ve svém vlastním příběhu. A co víc, každý zastáváme odlišné role v příbězích ostatních lidí. Pro někoho můžeme být postavou kladnou, pečující, sympatickou… Pro jiného zas zastáváme roli antagonisty nebo pro něj nejsme důležití vůbec.
Ali: Pro každého je jeho vlastní příběh nejdůležitější a zajímá se primárně o něj – my lidé jsme v jádru sobečtí. Ve svých očích jsem hlavní postavou a osudy lidí okolo mě jsou vedlejší, pro mou osobu postradatelné. Každý příběh je nejdůležitější pro svého herce. Ale celkově žádný příběh není důležitější než jiný, neboť jsme si všichni rovni.
Justi: Přesně tak. V tomto představení se na příběh Romea a Julie dívají z jiného úhlu pohledu, než je zvykem. Nevnímají jejich vztah a lásku jako ústřední téma, vlastně na ni nijak zvlášť nepoukazují. Vnímají lásku, smrt a všechny aspekty života jako součást něčeho většího, co nás všechny spojuje, co nás všechny už potkalo nebo potká. Nejsme výjimeční, jsme součástí koloběhu, což ovšem nijak nezlehčuje naše individuální zkušenosti. Možná je vlastně do jisté míry uklidňující, že jsme jen malým kolečkem v obrovské mašinérii.
Ali: Možná je tedy tohle přesně tím důvodem, proč stojí za to se ke klasikám stále vracet a hledat v nich nové perspektivy.
Autorky: Justýna Jirsová, Alena Růžičková
Foto: Jasmína Georgievová