V Brně řádí Médea s maskou stařeny
Inscenace Lotyšské akademie kultury přináší na festival osobitou variaci na poetiku commedie dell’arte, v níž se tradiční typy postav, masky a fyzické herectví setkávají s ironickým odstupem i současnými aktualizačními prvky. Groteskní rodinný příběh oscilující mezi komedií a tragédií ukazuje, jak lze s historickou formou zacházet svobodně, bez snahy o rekonstrukci, ale s respektem k jejím principům.
Lotyšská akademie kultury přivezla na festival inscenaci Contemporary Mask Comedy: The Dreamers, která se zřetelně vztahuje k tradici commedie dell’arte, a to jak ve své typologii postav, tak ve výrazné stylizaci herectví. Na jevišti se pohybují členové souboru, kteří při opuštění vymezeného herního prostoru odkládají masky, vystupují z rolí a stávají se diváky. Tím se dosahuje metadivadelního efektu a zdůrazňuje se hranice mezi fikcí a realitou.
Použité masky jsou celobílé a jejich nejvýraznějším rysem je struktura. Materiál připomíná provazy, které modelují rysy tváře, vznikají tak hluboké vrásky, nakrabacená čela a výrazné reliéfy, jež odkazují k tradičním maskám commedie dell’arte s výraznou mimikou. Přesto mezi jednotlivými maskami nejsou výrazné rozdíly; při jejich porovnání bychom jen obtížně rozlišili, která náleží které postavě. Masky jsou upevněny na gumičku a zakrývají pouze horní část obličeje, takže při pohledu z profilu dochází k ostrému, téměř rušivému přechodu mezi maskou a odhalenou tváří herce. Funkčnost masek je tak omezena především na frontální pohled, což zdůrazňuje jejich stylizovanost i jistou „nedokonalost“ jako divadelního znaku.
Samotná inscenace sleduje osudy rodiny Berzinových. Matka Inga, majitelka pekárny, vychovává tři syny. Děj obsahuje motiv připomínající learovskou zkoušku: matka vyzve své syny, aby upekli koláč a prokázali tak, kdo z nich je nejvhodnějším adeptem k převzetí rodinného podniku. Jeden ze synů však odmítne dát matce ochutnat svůj výtvor, za což je vyhnán z domu. Následně se vydává hledat svého otce. Na cestě potkává bezdomovce, který se stává jeho průvodcem – postavou nápadně připomínající Harlekýna: je vychytralý, slouží svému „pánovi“ a zároveň ho charakterizuje věčný hlad po koláčích.
Děj se postupně komplikuje a vyúsťuje v groteskně tragický moment, kdy matka v jakémsi afektu zabije všechny své děti i ostatní přítomné postavy a sama sebe označí za Médeu. Začne dokonce toto drama recitovat, aby jej vzápětí přerušila s tím, že si jej nepamatuje, a sama spáchá sebevraždu. Tento tragický vrchol je však okamžitě relativizován, všechny postavy „ožívají“, nacházejí řešení svých konfliktů a inscenace končí šťastně, v duchu komediální tradice.
Herectví se výrazně opírá o fyzickou stylizaci, práci s tělem a gestem, čímž navazuje na principy commedie dell’arte. Postavy lze zároveň poměrně snadno přiřadit k tradičním typům: matka Inga reprezentuje kategorii Vecchi, je takovou Pantalonkou v sukních, nositelkou starého řádu, lakomá a mocenská figura, která brání milostným vztahům svých dětí. Její bývalý manžel, vystupující jako esoterický guru a věštec, odpovídá typu Il Dottore. Dva starší synové spadají do skupiny Innamorati, milovníků, kteří soupeří o přízeň jedné ženy; konflikt je nakonec vyřešen komickým odhalením, že dívka má identické dvojče. Třetí významnou skupinou jsou Zanni, tedy sluhové, zde reprezentovaní postavou doktorova sluhy Druzina, jenž nese znaky tradičního komického služebníka, a již zmiňovaným bezdomovcem.
Zajímavým momentem je fakt, že dvě postavy – nejmladší syn a kráska – zůstávají po celou dobu bez masky. Tento prvek lze interpretovat několika způsoby. U nejmladšího syna by absence masky mohla souviset s jeho narušením řádu, kdy odmítá matčinu autoritu. Tato interpretace však nepůsobí zcela přesvědčivě. Nabízí se též širší interpretace odkazující k metadivadelní rovině, totiž že inscenace může odkazovat k historickému vývoji commedie dell’arte, v němž docházelo k postupnému opouštění masek. Lotyšské pojetí tak může naznačovat přechodovou fázi, kdy maska jako znak postupně mizí. Lotyšský soubor nepředstavuje přímou vývojovou linii commedie dell’arte a ani se o ni nesnaží. Spíše nese její poetiku, grotesknost a jistou stylizovanou noblesu, kterou přetváří do vlastního inscenačního jazyka. Škoda jen, že nejde o improvizaci na základě otevřeného libreta, jež je pro tuto tradici typická. Zároveň je však toto rozhodnutí zcela pochopitelné, v kontextu mezinárodního festivalu by improvizace narážela na obtížně překonatelnou jazykovou bariéru. I přesto tak inscenace představuje cenné setkání s živou inspirací tradicí commedie dell’arte.
Autorka: Veronika Vaňková
Foto: Linda Dobrovolná