Vokurky se vzpírají analýze

Tenhle text není recenze. Tenhle text není analýza. Tenhle text se vám nic nesnaží říct, nic vysvětlit. Tenhle text by vznikl, i kdyby svět už dávno nebyl. Tenhle text neměl nikdy vzniknout.

Cucumis sensus taky není divadlem, není na něm co analyzovat, jak zaznívá hned v úvodu. Jeden performer, i když spíš prostě a jednoduše člověk, popřípadě vyšlechtěná okurka, okupuje prostor, ve kterém sedí pomálu diváctva – maximální kapacita prostoru je 26. Nemá smysl popisovat, co se v jeho výstupu dělo. Já to vlastně ani nevím, ani jsem to nikdy nevěděl. Vy to už vůbec nechcete vědět. Cucumis Sensus se vědomě vzpírá popisu nebo analýze, natož hodnocení.

Skoro jsem si říkal, že je o tom zbytečný psát. Že tam člověk musel bejt. Že to bylo úplně to stejný, jako když žijeme život. Co psát o životě? Proč psát o životě?

Mohl bych vám tu po teatrologicku vysvětlit, že Cucumis sensus je i přes to všechno divadlem, paradoxně podstatně více než nějaká plnohodnotná inscenace v kamenném divadle. Že tenhle jevištní tvar se sice vzpírá interpretaci, dělá to vědomě a záměrně, jenže tímto důrazným odmítáním se interpretaci paradoxně více otvírá. Že interpretace je přeci implikovaná, automatická, protože člověk neumí neinterpretovat. Že je to naše štěstí. Že je to naše prokletí. Že odmítání divadelní iluze nebo iluze obecně je tím nejdivadelnějším postupem na světě. Že absence iluze nám přeci ukazuje čisté, řemeslné divadlo. Divadlo s velkým D. Divadlo.

Jedno ale vím, jedno si pamatuju – hrál se tam Hamlet. Vždycky se hraje Hamlet. Už navždycky se bude hrát Hamlet. Až se přestanou psát zbytečný recenze, až se přestanou dělat průměrný inscenace, až všichni umřeme, stejně se Hamlet pořád někde bude hrát. A bude to to nejhorší, co kdy tuhle planetu potkalo.

Chtělo to víc okurek.

 Autor: Jakub Tesárek

Foto: Linda Dobrovolná