Who done it? … Hubert! (a Ivana)
Ve Studiu Marta se v rámci Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2026 odehrálo (původně absolventské) představení WHODUNIT z Katedry nonverbálního divadla pražské HAMU. Autorkou a performerkou je Ivana Kalová, kterou na scéně doprovází trojice hudebníků. Důležitou složkou představení byla i velmi přirozená a humorná interakce s publikem.
Název WHODUNIT odkazuje na subžánr detektivních/krimi příběhů, v nichž je hlavním motivem odhalení pachatele. Už při vstupu do sálu na diváka dýchla tajemná atmosféra, podpořená dýmem a tóny vibrafonu. Neobvyklé rozložení hlediště do kruhu napovídalo, že se nebude jednat o běžný divadelní zážitek. Uprostřed jeviště již byla připravena postava skrytá pod pláštěm, na kterou dopadal kužel světla. Kalová pracovala s postupným odhalováním rukou, až nakonec odkryla hlavu a začala ztvárňovat postavy detektivního případu – ženu a detektiva.
Oba charaktery byly jasně odlišeny jak pohybovou stylizací, tak světelnou změnou. Zatímco žena něžně tančila pod růžovým reflektorem ve stylu pantomimy, ztvárnění detektiva by se dalo řadit spíše k fyzickému divadlu. Objevil se zde i rozpoznatelný prvek v podobě zmíněného pláště, podobného tomu, který nosila legendární seriálová postava poručíka Columba. Kruhové hlediště vytvořilo intimní atmosféru, která diváka pohltila a vtáhla přímo do centra dění. Kalová navíc umně hrála na všechny světové strany a žádný divák nebyl ochuzen o její práci s mimikou. A to ještě někteří diváci nevěděli, že se za malý moment mohou stát součástí příběhu. Pro performerku se stal v tomto případě divák nezbytným partnerem.
Hodí se vyzdvihnout velmi nápadité a promyšlené využití rekvizit, i když je možná sporné označit cop z vlasů jako rekvizitu. Dostatečná délka copu umožnila Kalové použít jej jako zástupnou rekvizitu pro tužku, kterou si detektiv zapisoval poznámky. V jiném momentu si pramen vlasů mimoděk přiložila pod nos a vznikl tak obraz zamyšleného vyšetřovatele. Dalším silným vizuálním momentem byla pudřenka, kterou v jednu chvíli performerka celou vysypala na podlahu, aby si do materiálu záhy lehla obkreslila své tělo, jako tomu bývá na místě činu. Zároveň v bílém prášku zanechávala viditelné stopy. Symbolické propojení bodů na důkazní desce pak vytvořil červený provázek, který se doslova vinul mezi diváky.
Situační humor pramenil převážně z interakce s obecenstvem. Stačilo, aby za doprovodu dramatické hudby zamířilo světlo na právě pijící divačku, a sál zaplnil smích. Postupně Kalová zapojila pět diváků a divaček, ke kterým se průběžně vracela s podezřívavým výrazem. Situace, které performerka vytvořila na počátku, se v závěru zopakovaly v totožné podobě, ale v už jiném kontextu, s jiným pohledem diváka.
Hudba byla při tvorbě inscenace původně zamýšlena tak, aby se ozývala z každého rohu místnosti, jak na diskuzi vysvětlil fagotista Viktor Sabol. Z tohoto nápadu však nakonec sešlo, jelikož by se jednotliví hudebníci vzájemně neslyšeli. Protože pro ně bylo napojení na sebe i na performerku klíčové, hráli z jedné strany sálu. Ke zmíněnému fagotu a vibrafonu Petry Brynychové vytvářel ruchy Milan Dotlačil pomocí perkusí.
Pouze pomocí pohybu, těla, gest, výrazů, hudby, světel a jediného slova Hubert se divákům naskytl zážitek, na který jistě budou rádi vzpomínat.
Autor: Tomás Chudoba
Foto: Darek Hoffmann