SETKÁNÍ/ENCOUNTER je mezinárodní festival divadelních škol s více než třicetiletou tradicí. Jedinečnost festivalu spočívá v tom, že hlavní organizátory tvoří studenti Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění.

SETKÁNÍ/ENCOUNTER

Prvním z&nbsp;bodů bylo pohybové cvičení na rozehřátí. Zavřeli jsme oči a dle návodů lektorky postupně hýbaly jednotlivými částmi těla. To nejen, že zaktivizovalo svaly, ale také podněcovalo představivost. Co vlastně svými pohyby vytváříme za obrazce? Jakým způsobem se pohybujeme v prostoru s absencí našeho nejvyužívanějšího smyslu?&nbsp;&nbsp;&nbsp;Dále bylo nutné vytvořit dvojice. Lektorka vždy předvedla, co za kreace budeme vytvářet – a pak směle do toho. Obtížnost se zvyšovala a souběžně s ní sílil náš pocit sounáležitosti. Vyvrcholením byly cviky skupinové. Rozběhnout se, skočit a spoléhat na ostatní. Na závěr přišel pád do neznáma.&nbsp;Po třech intenzivních hodinách už šlo pouze o to překonat vlastní strach a zpečetit nově vzniklé důvěrné vztahy. Postavili jsme svými těly schody, po kterých vždy jeden z nás lezl. Cílem bylo dostat se na záda posledního, který stál rovně. Postavit se na jeho ramena a nezapomínat na to stát rovně. Obejmout sám sebe, ideálně zavřít oči a doufat.&nbsp;Začátek i konec workshopu provázelo vzájemné sdílení jmen, zkušeností i pocitů. Ukázalo se, že i dočasné blízké vztahy nemůžou být založené pouze na vnitřním pocitu jistoty, ale také na jakési tělesné důvěře. Vzniklý kolektivní pocit sounáležitosti dopomohl i naprostým začátečníkům v Novém cirkusu a párové akrobacii ke vzniku příjemného a bezpečného prostoru, ve kterém jsme se všichni mohli bez ostychu zapojit a nebát se padat.<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/qxLTqtJTOL1H9uajbNOGSpGjVUukid3U" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/IDmt8bizRL2xFhHr8LrirPGpjZ4W2925" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/6jFwWJQI2OfUGjnIQO1Gbeu4ctidCLi7" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Dočasné blízké vztahy v pohybu

London College of Music’s production of Miss Brexit stood out among the other festival productions so far this year for its simplicity, its freshness, its vibrancy. It greatly involved wordplay, accents, and enjoyable, as well as cheeky – to the point of being vulgar – lyrical passages. But what started off as a naive farce (in the form of a classic TV game show) turned out to be something so strongly saturated with real problems that one shudders to think of it.&nbsp;The production took shape on two levels. One level was the portrayal of well-known traits and rhetoric about individual nations. The authors made the most of it and entertained the audience with various innuendos. However, it is important to note that these jokes never once sounded offensive – quite the opposite.The second (slightly stronger, also due to the fact that the production was performed by a British ensemble) had tendencies based in pointing out British stereotypes. The creators managed to make fun not only of others, but especially of themselves. The UK flags flying everywhere, the questionable cuisine, the (un)traditional tea drinking, the unintelligible accent ... the only thing missing to make it even more British was a Spice Girls-style musical number.However, I have an urge to express myself not only rationally, but also somewhat emotionally. During my year-long stay in Portugal, the word saudade, which was also mentioned in the performance, rightfully stuck in my mind; it’s a kind of melancholy feeling one gets when pining for something. This feeling is experienced most strongly by emigrants. They are taken out of their familiar surroundings and put into a completely new world that can be confusing, frightening, and certainly does not offer them a warm welcome. Why is it necessary to talk about these issues? Firstly, so that one can better prepare oneself for such situations, and secondly, so that we can learn to be much more empathetic towards strangers. After all, we are all human - we are all just a little different...<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/5Bomb13rsZabXqG7a9Hnj6ayNG8GNK1G" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/4xBHBIolyp4Ztwqp3Ao9z0dnwoC1VIp4" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/RhN2ufnYuXpde3mn89eLXEGj3hLqose8" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Only the Spice Girls Were Missing

Inscenácia Miss Brexit v&nbsp;podaní London College of Music vynikala medzi ostatnými doterajšími tohtoročnými festivalovými inscenáciami svojou jednoduchosťou, sviežosťou, živosťou. Disponovala výraznou hrou so slovami, akcentami, drzým až vulgárnym prejavom, ale aj príjemnými lyrickými pasážami. To, čo sa spočiatku tvárilo ako naivná fraška (v podobe klasickej televíznej súťaže) sa ale nakoniec ukázalo ako niečo tak silno presýtené reálnymi problémami, až človeka zamrazí.&nbsp;Inscenácia sa tvarovala v dvoch rovinách. Jednou z nich bolo vykresľovanie všeobecne známych čŕt a&nbsp;rečí o&nbsp;jednotlivých národoch. Autori vyťažili maximum a&nbsp;pobavili divákov rôznymi narážkami. Dôležité je však poznamenať, že tieto vtipy ani raz nevyzneli urážlivo, práve naopak.Druhá (o niečo silnejšia, a aj vzhľadom na fakt, že inscenáciu odohral britský súbor) sa odvíjala v&nbsp;tendenciách založených na poukazovaní na britské stereotypy. Tvorcovia si dokázali urobiť srandu nielen z&nbsp;druhých, ale najmä sami zo seba. Všade rozvešané vlajky Veľkej Británie, pofidérna kuchyňa, (ne)tradičné pitie čaju, nezrozumiteľný akcent ... na to, aby to bolo ešte viac britské, chýbalo už len hudobné číslo v&nbsp;štýle Spice Girls.Mám však vnútorné nutkanie vyjadriť sa nielen na racionálnej úrovni, ale aj trochu emocionálne. Počas môjho ročného pobytu v&nbsp;Portugalsku sa na mňa práva nalepilo aj v inscenácii spomínané slovo saudade - je to akýsi melancholický pocit, ktorý človek zaživa, keď za niečím smúti. Tento pocit najvýraznejšie prežívajú práve emigranti. Dostávajú sa z&nbsp;im dôverne známeho prostredia do úplne nového sveta, ktorý pre nich môže byť mätúci, strašidelný a&nbsp;rozhodne im neponúka vrúcne prijatie. Prečo je nutné o&nbsp;týchto témach hovoriť? Jednak preto, aby sa mohol človek na podobné situácie lepšie pripraviť, ale aj preto, aby sme my dokázali byť voči cudzincom oveľa viac empatickí. Veď všetci sme ľudia – len sme každý trochu iný...<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/hIOUk6J036MCoOWDkjP6qVesLQ3kECbi" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/8JzCgu3LcGjPX56Z3roZRKta0JB2lZqW" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/Ja9zmzzOL7Gvwde5JhqHW6BVz8MYnPfa" alt="Foto: Hanka Ptáčková " content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Chýbali už len Spice Girls

Hneď na úvod sa nám naskytne pohľad na všednú bytovú panorámu – dvaja súperia v&nbsp;pingpongovom zápase, druhá ich letmo pozoruje a&nbsp;pritom telefonuje. Príchodom štvrtej neoficiálnej postavy nastáva zásadný dejový zvrat. Hoci pôsobí ako technická podpora za pultom, jej skutočné postavenie spočíva v skúmaní ľudských hraníc troch pacientov. Z&nbsp;pôvodného harmonického ničnerobenia sa stáva detská hra v&nbsp;izolovanom priestore, v&nbsp;ktorej kratší potiahnutý pelendrek znamená, že nastal jeho čas vyspovedať sa.&nbsp;Pôvodný text Georgea Taboriho je pre účel viedenskej inscenácie upravený do verzie pre tri postavy, ktoré sú ovplyvnené kolektívnou šialenosťou, prehnaným absorbovaním slobody a pseudoterapeutickými účinkami hudby. Liečba hudbou je v&nbsp;tomto prípade overená manipulačná metóda, ktorá skúma animálnu stránku pacientov a prenáša ich kolekciu potláčaného strachu na povrch. Ich samostatné monológy v&nbsp;podobe psích tvorov prepájajú individuálne existenciálne úvahy s&nbsp;biblickými motívmi, súčasné hriechy s&nbsp;prapočiatočnými. Morbídny situačný humor, či chvályhodná práca s&nbsp;alobalom, z&nbsp;ktorého si v&nbsp;priebehu inscenácie pacienti vytvárajú drobné rekvizity sa šikovne a&nbsp;umne napájajú na ťaživú atmosféru plnú fóbií a&nbsp;klasickej hudby. Husle vytvárajú emočnú tenziu, herecké výkony autentické výpovede<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/C5fLUjCiQARziKoPWClM2UNPNLFdMtL4" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/zwH82MVTLIIx5IJdAPL5R5DdcwyjT4ga" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/jnIaYvRSundHMBdSFTVnwZWs4X7Z8mOH" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Kratší pelendrek? Si na rade!

Možnosti ako interpretovať inscenáciu je mnoho. Zle viditeľné titulkovacie zariadenie tieto možnosti však posunulo až do nadinterpretačných výšin. Jednoducho zariadená psychiatrická liečebňa, trojica, respektíve štvorica hercov a množstvo nevypočutých traum. Čo alebo kto je liekom? Je to hudba, ktorá ma na pacientov oslobodzujúce účinky? Je to samotný Boh? Alebo je to žena, ktorá rovnako mlčky ako ten najvyšší pozoruje svojich pacientov?&nbsp;Pôvodná verzia inscenácie pracovala s omnoho väčším obsadením, avšak režisérka Ira Süssenbach ho značne okresala a všetky traumy sveta rozdelila medzi tri hlavné postavy, ktoré pred divákmi a štvrtou účinkujúcou odhaľujú svoje/naše traumy. Predstavitelia sa v kovovej klietke menili zo súčasníkov nielen na barokové či biblické postavy, ale preberali na seba aj podoby a povahové črty rôznych psov. Práve vďaka týmto delírickým stavom sa divák dozvedel o ich problémoch a zistil, že svet sa síce mení, no problémy jeho obyvateľov sú stále rovnaké. A možno aj omnoho horšie.<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/ibofsQ5HDq7tjG8sGLpFkk2CMGB67Skz" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/QSvdPCrfhOXLeWg6OsT4NRRAAwb8Ytn7" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/NKdJGHzscbgbTrV4XK3YYCSTNEjptxuj" alt="Foto: Vojtěch Šoula" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Ten najkrajší dar

The devised theatre performance Cannibals, inspired by Falk Richer’s book Unter Eis, was created as part of The FREE PROJECT. In it, five students explore the possible ways to create, and live, in a system that benefit us and that exhausts us. At the same time, it seems inevitable to submit to it, at least to some extent.&nbsp;Infinitely energetic caricatures dressed in very formal “clerical” costumes were offering us ever new ways – products – to behave and “succeed” within the system. This was all taking place around a long dark coffee table. The table sometimes rotated, became a barricade, and eventually turned into a catwalk on which figures of salesmen promenaded, focusing their attention on us – the audience. Until that point, we had been more or less passive recipients, but at that moment we were made aware that the topic of the play concerned us, too. We became part of the performative selling of “success”. We found ourselves in a dialogue, but we had no possibility to respond.“Studying is a drug, and who cares that I have been on cocaine for three years.” The self-ironizing, absurd, grotesque portrayal was driven by the student’s clear need to express their opinion on this topic.Corresponding to the topic of the production was this day’s strike drawing attention to the dismal salary situation of university teachers (not only those working in the humanities and related fields). JAMU had joined the strike in solidarity before the start of the performance.<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/KNS6g4mqFphJXvBCL3RZaqOE5l5DSHe4" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/zLcNS1Yq1KcjdTOejjG8XkTSAXXI30YW" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

No/opportunities for non/endless growth

Autorská inscenace Cannibals, inspirovaná knihou Falka Richera – Unter Eis, vznikla v rámci projektu The FREE PROJECT. Pětice studentů v ní zkoumá možná východiska, jak tvořit a žít v systému, který nám nevyhovuje a vyčerpává nás. Zároveň se však zdá nevyhnutelné se mu alespoň do určité míry nepodřídit.&nbsp;Nekonečně energické karikatury ve velmi formálních „úřednických“ kostýmech nám nabízely nové a nové způsoby coby produkty, jak se v rámci systému chovat a “uspět”. To vše se odehrávalo kolem dlouhého tmavého konferenčního stolku. Ten někdy rotoval, stal se barikádou a nakonec se proměnil v molo, po kterém procházely postavy prodejců, které soustředily svou pozornost na nás – na diváky. Doposud jsme byli víceméně pasivními příjemci, teď nám bylo bylo dáno najevo, že i nás se téma hry týká. Stali jsme se součástí performativního prodeje “úspěchu”. Ocitli jsme se v dialogu bez možnosti odpovědi.“Studium je droga a komu záleží na tom, že jsem teď tři roky na kokainu.” Sebeironizující, absurdní, groteskní ztvárnění je výsledkem potřeby studentů vyjádřit se k stávající situaci. Také s ní korespondovala i dnešní stávkaupozorňující na tristní platové podmínky vysokoškolských pedagogů (působících nejen v humanitně orientovaných oborech),ke které se před samotným začátkem představení solidárně přihlásila JAMU.<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/HtdFgtkTFi6eRq1bShdnHMlAw1Xo4jbr" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/ZbtzxAeqV7aTU0ADO0qwyuLbatWaZxIz" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/M28igzyYKiX8bTqvYox7mpMFIxiKwYU5" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Ne/možnosti ne/konečného růstu

A young performer, Aleksandra Goslawska, and her stand-up. Are you expecting an hour of jokes? A lady at the microphone spouting funny stories one after the other and making you reel with laughter? Nothing like that, because Aleksandra, whom friends call Alex, has no talent for that. That’s what they told her. More than once.&nbsp;She’s applied to several art schools, yet here she is standing, right in front of us. She’s twenty-six. The fingerless glove she was once given heralds her past, present, and future, just like in A Christmas Carol. It is not only the glove, but also the statue of the Virgin Mary and other inconspicuous props that tell Alexia's story. If she keeps this up, she'll die and join Club 27.&nbsp;A probe into the depths of the soul: that’s how one could also describe the experience from the monodrama by the young Polish performer. What are we willing to sacrifice for art, for the theatre? Aleksandra sacrifices everything - even her life. Not because she wants to, but her lifestyle pushes her to it. Working in art: at work 16 hours a day, seven days a week. There’s no time to rest if you want to be successful. And when someone tells you to rest, you respond: “I don’t have time to sleep! I don’t have time to rest! I have to create!”&nbsp;Working with objects and shadows; your own body becomes a puppet in the hands of others. With a face still, a rigid expression, a mask that does not allow to communicate emotions. Because: “Pressure is not for everyone.” Should it even be? Are those who cannot bear it unsuccessful? Or have they merely realized that they don’t want to overstep their boundaries?A very strong message from a young artist, not only about humiliation and lowering her self-confidence. There are also hints of sexual harassment, and hints that address the poorly funded education in Poland and the technology available to students. Her conviction that she wants to act and that she will become a good actress. Goosebumps, but also honest laughter, all in a small cellar space. What’s left of the performers? Nothing? Their imprint on the stage?<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/AASf9gldT6zNpo3mV8MmbZtJ3gZipNaU" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/uS5lje2zkAJYEDCa3iPUxHoDEbEf5Yq1" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/iNQiE6K5OqDcsRQCgBaLRF0z1QAaGIu6" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>

Sacrificing health in the name of the theatre

Mladá performerka Aleksandra Gosławska a její stand-up. Očekáváte hodinku plnou vtipů? Slečnu u mikrofonu, která chrlí zábavné historky jednu za druhou a vy se popadáte za břicho smíchy? Ne, protože přece na to Aleksandra, které kamarádi říkají Alex, nemá talent. To jí řekli. A ne jednou.&nbsp;Několikrát se hlásila na nejrůznější umělecké školy, ale přesto teď stojí před námi. Je jí dvacet šest. Rukavička bez prstů, kterou kdysi dostala, jí podobně jako ve Vánoční koledě zvěstuje minulost, současnost i budoucnost. Nejen rukavička, ale i socha Panny Marie a další nenápadné rekvizity vypráví Alexin příběh. Jestli bude takhle dál pokračovat, zemře a připojí se do Klubu 27.&nbsp;Sonda do hlubin duše, i takto by se dal popsat zážitek z monodramatu mladé polské performerky. Co všechno jsme ochotni obětovat pro umění, pro divadlo? Aleksandra obětuje všechno – i život. Ne proto, že by chtěla, ale její životní styl ji k tomu tlačí sám. Práce v umění: 16 hodin denně v práci, sedm dní v týdnu. Na odpočinek není čas, pokud chcete být úspěšní. A když Vám někdo řekne, aby jste si odpočinuli odpovíte: “Nemám čas na to spát! Nemám čas odpočívat! Musím tvořit!”&nbsp;Práce s předměty a stínohrou, z vlastního těla se stává loutka v rukou druhých. Stále s tváří, strnulým výrazem, s maskou, která nepřipouští sdělovat emoce. Protože: “Tlak není pro každého.” A měl by vůbec být? Jsou ti, kteří jej neustojí neúspěšní? Nebo jen naznali, že nechtějí překračovat své limity?Velice silné sdělení mladé umělkyně nejen o ponižování a snižování její sebedůvěry. Objevují se v něm také náznaky sexuálního obtěžování, podfinancované vzdělávání v Polsku i technika, která je studentům k dispozici. Její přesvědčení, že chce hrát a že z ní bude dobrá herečka. Husí kůže, ale i upřímný smích, to všechno v malém sklepním prostoru. Co zůstane po performerech? Nic? Jejich otisk na scéně?<component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/tZFTcTku6zG8h8hBLhO8vSjRHXGEkeSa" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/1luViKzbRFRhIOEVnwGR7WUsofVYwGMv" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media><component-embed-media src="https://s3.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/HNZv0QUQWmOKsyPnJBMWZjmxorSsfkMg" alt="Foto: Tereza Ondryášová" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>