Meeting Point | CZ

SETKÁNÍ/ENCOUNTER je mezinárodní festival divadelních škol s více než třicetiletou tradicí. Jedinečnost festivalu spočívá v tom, že hlavní organizátory tvoří studenti Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění.

SETKÁNÍ/ENCOUNTER

„Ale kvůli mně nemusíš lhát.”&nbsp;„Víš, ale fotbal je taky práce s&nbsp;lidma.”&nbsp;„Moje ex…a moje další ex…”&nbsp;Není těžké se vcítit do hlavní hrdinky, i když s její osobností nebo zaměstnáním nemáte moc společného. Stereotypy kluků, které nám snímek představuje, se zdají důvěrně známé.&nbsp;&nbsp;Myslíš, že je to atraktivní, když mluvíš jenom o sobě?&nbsp;Myslíš, že je to atraktivní, když se mi vnucuješ?&nbsp;Myslíš, že je to atraktivní, když mluvíš o všech svých ex?&nbsp;&nbsp;Hlavní hrdinku poznáváme postupně skrze jednotlivá rande. Sledujeme spolu s ní jedno setkání za druhým, až nám postupně splývají. Všichni se stejně snaží o to samé.&nbsp;&nbsp;„No a nechceš jít nejdřív ke mně?” „Nechceš, abych byl já ten první?”…&nbsp;Hledáme nápovědy, koho to vlastně pozorujeme. Narážky během konverzace. Reakce na situace.&nbsp; A stejně nedokážeme odhadnout, kde snímek skončí.&nbsp;Setkali jsme se pohledem.Usmál se na mě. “Všechno v&nbsp;pořádku?”&nbsp;Vzorec je přerušen. Vidíme cestu ze začarovaného kruhu. První kroky správným směrem a pak… cesta zmizí. Je moc pozdě.&nbsp;“Promiň, já už teď vážně musím jít.” &nbsp;&nbsp;Je vzorec zpět?autorka: Kamila Jášováfoto: Jasmína Georgievová

Začarovaný kruh – rande | encounter.cz

Začarovaný kruh – rande

Loutky si mnozí z nás spojí s dětstvím a s pohádkami, ve kterých loutkoherci vdechují nehybným objektům život.&nbsp; Takovým člověkem je i Luděk Vémola, zakládající člen divadla Líšeň. Právě o něm vznikl medailonek, který byl v sobotu odpoledne promítaný jako součást OFF programu.Autorem snímku je student JAMU Šimon Pávka, který byl na promítání přítomný. Medailonek je veden převážně formou rozhovoru – dozvídáme se, jak se Luděk Vémola k loutkářství dostal, co pro něj vlastně znamená i jak se dostal k založení divadla Líšeň. Vyprávění doplňují ukázky jeho práce – útržky z různých inscenací nebo prezentace hudebního nástroje vyrobeného z kýblu. I skrze plátno lze cítit vysoká míra kreativity.Divadlo Líšeň je specifické nejen tím, že je loutkové, ale i tím, že se věnuje společenským a politickým tématům. Luděk zmiňuje reakce různých publik – rozdíl mezi studenty s&nbsp;otevřenou myslí a učiteli s&nbsp;již jasně utvořenými názory. Naráží na velkou výhodu svých inscenací – lidé se díky nim zajímají o politiku a po představeních se často pouštějí do diskuzí, které jsou v&nbsp;dnešní době velmi důležité. Loutky sice poskytují určitou volnost a nadhled ve vyjadřování názorů, přesto se dozvídáme i o výhružkách, které divadlo pravidelně dostává.Po skončení snímku máme jedinečnou možnost vést krátký rozhovor s autorem. Popisuje, jak se k divadlu Líšeň dostal nejprve jako divák a jak probíhala jejich následná spolupráce. Přestože je většina medailonku tvořena jediným rozhovorem, máme pocit, že jsme se dozvěděli více, než by se za daný časový úsek zdálo možné. Jakmile utichne potlesk, vyhledáváme si nejbližší představení.autorka: Kamila Jášováfoto: Jasmína Georgievová&nbsp;

Loutky si mnozí z nás spojí s dětstvím a s pohádkami, ve kterých loutkoherci vdechují nehybným objektům život.  Takovým člověkem je i Luděk Vémola, zakládající člen divadla Líšeň. Právě o něm vznikl medailonek, který byl v sobotu odpoledne promítaný jako součást OFF programu.

Promítání medailonku Luděk | encounter.cz

Promítání medailonku Luděk

Single Mistakes kapely Midnight Swimmers pojednává o současném fenoménu OnlyFans, závislosti na pornu a o parasociálních vztazích. Text je napsán z pohledu mladistvého, který se zamiluje do jedné z tvůrkyň obsahu na OnlyFans. Píseň s ním zároveň vede i polemiku: „Does that black rectangle keep you engaged for a day or two?“Melodie skladby je zvláštně monotónní, podobně je na tom i zpěvákova intonace, posluchač se tak dostává pod vlivem singlu do jistého tranzu. Tento pocit prohlubuje i samotný videoklip, který navíc převrací původní rámec, muž je tvůrcem a žena je jeho přispěvatelkou.&nbsp;Prostupujícím motivem celého videoklipu je dlouhá stužka s tradičním květinovým vzorem. Tento předmět spojuje dvě hlavní postavy, poprvé se objevuje v ústech muže, odkud se plazí až k ženě, která se do ní svévolně zamotává. Právě stužka je hlavním médiem jejich komunikace. Za celý snímek se postavy ani jedinkrát neocitnou ve společném záběru, a tak jim pro dorozumívání zbývá jen tahat jeden druhého přes tento předmět.&nbsp;Druhým podstatným motivem jsou jahody, poměrně zaběhlý symbol sexuality. Žena nejprve připravuje červené ovoce společně s bílou polevou a šlehačkou, následně je přináší muži, aby je sugestivně zkonzumoval. Právě tyto záběry jsou nejodvážnějšími částmi videoklipu, jinak je i přes své explicitnější téma poměrně umírněný. Nabízí na problematiku spíše lyrický náhled než surový či naturalistický obraz.&nbsp;Lyrickému vyznění napomáhá i samotná práce s barvou. Většina záběrů obzvláště ve venkovních prostorách evokuje pocit snu, jsou záměrně rozmazané, neostré, jako by se postavy ztrácely v realitě, nebo žily ve svých iluzích. Kontrastní je oproti těmto snovým pasážím úvodní sekvence, která se odehrává ve studiovém prostředí; z technické stránky působí jako video na neurčité erotické platformě.autor: Lukáš Hladíkfoto: Jasmína Georgievová&nbsp; &nbsp;&nbsp;

V rámci sobotní programové sekce věnované promítání měli možnost návštěvníci festivalu zhlédnout videoklip k singlu Mistakes od indie-rockové kapely Midnight Swimmers. Videoklip není jen ilustrací k písni, spíše s ní polemizuje a předává ji divákovi vlastním uměleckým jazykem, aniž by si ale uzmul interpretaci pouze pro sebe.

Jahody se rozpouští na rtech | encounter.cz

Jahody se rozpouští na rtech

Někdy není třeba slov, abychom vyprávěli příběh. My lidé jsme zvyklí mluvit a často zapomínáme, že myšlenku lze vyjádřit i jinak. Zde se setkáváme s&nbsp;němým snímkem, kde místo slov promlouvá pohyb a výrazy tváře. Příběh je zde vyjádřen tancem, jenž v&nbsp;sobě nese slovanskou tradici a pracuje s&nbsp;detailem pohledu a výrazu. Překvapilo mě, jak to funguje – stačí pohlédnout do očí postavy a divák přesně ví, o čem je řeč. Jediný výraz ve tváři řekne víc než tisíc slov. &nbsp;Dalším nepostradatelným vypravěčem je hudba, která má místy pohanský charakter. Ta podtrhuje dynamiku děje, od pomalých tónů lásky až po zuřivé melodie vyjadřující vztek a chaos.Snímek diváka nutí vnímat děj jinak, než je zvyklý. Vyžaduje soustředěnou pozornost na detail a cestu k&nbsp;porozumění nijak neulehčuje, nenabízí vysvětlující slova.Celkový zážitek umocňují i nádherné scenérie z&nbsp;českých lesů, které připomínají, že krása spočívá v&nbsp;jednoduchosti. Častokrát zapomínáme, jaké klenoty máme jen pár minut od našich domovů. Nic složitého, jen obyčejné lesy, koruny stromů, měkký mech a hory. Tyto vizuály poskytuje Rudické propadání a okolí Moravského krasu, kde byl film natočen.V tom, že v&nbsp;jednoduchosti je krása, nás utvrzuje film po všech stránkách. Je zasazen do minulosti, kdy lidé žili v&nbsp;těsném sepětí s&nbsp;přírodou, kdy lidstvo ještě netoužilo si přírodu podmanit, nýbrž být její součástí. Vypráví o lásce a nezvratném osudu, o ženské pospolitosti a vášni. Zároveň však i o lidské žárlivosti, zmaru a zoufalých činech. O člověku v&nbsp;jeho nejryzejší podobě.Otázkou však zůstává: Kdo je vlastně Bohyně? Je skutečnou postavou, nebo jen mytickou bytostí? Může skutečně zvrátit náš osud, nebo zůstává jen tichým pozorovatelem? Je naše cesta skutečně předurčena, nebo jsme pány svého vlastního štěstí?&nbsp;

„Cesty osudu jsou jako větve v koruně stromu. Někdy se propletou, jindy úplně minou nebo rostou dlouhá léta vedle sebe, div se nespojí.“ – tak zní úvodní slova k pohybově-tanečnímu krátkometrážnímu filmu, jenž režíruje Dominika Prášková, absolventka audiovizuální tvorby a divadla na JAMU.

Bohyně – cesty osudu: Tanec v rytmu přírody | encounter.cz

Bohyně – cesty osudu: Tanec v rytmu přírody

Lednička je nachystaná, a tak zbývá už jen navštívit matku, dojet na nákup, zapojit gril a nezapomenout s&nbsp;sebou dobrou náladu. Během rozličných pochůzek a chystání večerního posezení narážejí ovšem Ali s&nbsp;Onurem na stereotypy spojené s&nbsp;jejich původem a zamýšlejí se nad definicí domova. V&nbsp;dynamických mizanscénách sdílejí absurdní zážitky a nekorektní vtipy – a to v&nbsp;němčině, turečtině i angličtině. Protože ostatní přátelé na hodování nakonec prý nedorazí, hosty se stávají sami diváci. Zpola zaplněné hlediště Divadla na Orlí nadšeně tleská, chaotické přepínání titulků očividně nikomu nevadilo. Všichni držíme v&nbsp;ruce oříšky a závitky a v&nbsp;duchu snad trochu uvažujeme nad vlastní vykořeněností.<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/Es78hto7HOa35iezphpHN6BjtnQuCNp1" alt="foto: Darek Hoffmann" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>autorka: Anna Seifertováfoto: Darek Hoffmann

Nákupní seznam na grilovačku je jasný: pivko, buřty, chleba, čaj, oříšky a závitky z vinných listů. Ali a Onur v částečně autobiografické inscenaci Yakamoz reflektují svůj život švýcarských občanů s tureckými kořeny.

Turecko-švýcarská hostina | encounter.cz

Turecko-švýcarská hostina

[Zmíněná jména zůstala nezměněná. Pozdravuju:)]&nbsp;PartyNěkdo mi zapomněl říctNěkoho jsem se zapomněl zeptat&nbsp;Vzpomněl jsem si na kamarádku v Groningenuna setkání co se oddalujeJak mi chybí&nbsp;Někdo fakt vážně říká dondeš?&nbsp;Jaký tam asi bude pivoUž se trápím jsem znaven ztýrán&nbsp;Doufám že budu na guestuže tam bude dobrý pivo&nbsp;pamatujou si mě mmnk?Jak jsem jim prodával hotodogo nunčakyJak znají Alexe správnýho chlapa&nbsp;je mi to tu povědomýPřitom si přijdu že jsem tu pokaždý poprvý&nbsp;V puse pořád cítím dozvuk kocovinyi v krku tam taky&nbsp;Obličeje mi přijdou pořád povědomýpřitom jsem nikdy nikoho nepoznalJe to děsivý a je mi pořád blbě&nbsp;Šest zmačkaných plechů Gambrinusu z Molky v koši hotelu na kterej nemám&nbsp;to je den to je rozpoložení&nbsp;Ale Pivo a v mý oblíbený fialovýpřipomíná mi Anežkunebo Máju&nbsp;Jsem nervózní?&nbsp;Zase fialována guestu jsem to je supr&nbsp;YI&nbsp;Zvukař už to pos*al (stěžuje si bubeník)typickýto je jim podobný&nbsp;Trousí se tozaplňuje&nbsp;Crazy týpek za bicím i zpíváBasák vypadá jako každej basákKytarista malinko vypadá jak Vladimír Polívkaspíš ne je prostě hotNebo jako Neužil&nbsp;Kdo že je ten pan Racek?a to mám Čechova načtenýho&nbsp;Už je mi dobřepivo pomohlo&nbsp;Zvukař je vtipnej sorryBasák umí zpívat??!&nbsp;Dochází mi pivo a je mi dobře&nbsp;GreendayesqueKdy jsem byl naposled na koncertu sámnebo jako jsou tu lidi ale kdo?&nbsp;Kapela v pohodě týpci ale alemusímm pro pivo&nbsp;Kytarista možná prostě vypadá jenom jako on sám hmm&nbsp;Pořád ladí basu a pije se Radegastjasněžejo&nbsp;kocovinu už snad necítím to je život&nbsp;rázná desítka&nbsp;Chybí mi moji chlapy zapomněl jsem je v Praze&nbsp;nic jsem nečekal a stejně je to lepšíNež jsem čekal&nbsp;Jedna holka ženatu vypadá jako MÁjauž jsem ji viděl&nbsp;Ty ženský budou můj konecještěže se máme rádi&nbsp;Oversharing final boss faktžejo&nbsp;Koncerty jsou performativní (v dobrym)&nbsp;pořád jsem nešel pro pivo jsou dobrýdocela bangerP&nbsp;PivoJedenáctkaFialová&nbsp;Krátký brčka hah&nbsp;Klídek a cígorecenze prej&nbsp;Sice to není kouleale je to dost kulaté&nbsp;Znáš panracka?&nbsp;MDP na zájezdě&nbsp;Dalecký na base a další pseudoTimothee z Brna&nbsp;Funky groovy&nbsp;panracek je mrtev&nbsp;Hodne dobry pekne piskaPrvní párno mention&nbsp;Bubeník válíTo přišlo lidí&nbsp;Nová písničkaa už vím co cítímřekla mi to Zuzka a ta má pravduještěže má pravdu&nbsp;Sem dam screen konverzace se Zuzkou<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/kVEaz98bpgYWCPFTMJ0VBtAl76ee9wuw" alt="" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>&nbsp;Konečně je to pořádně metakonecne je to poradne meta&nbsp;!DÍKY!&nbsp;Jezis kristus je nas salvadorNo jasneze jak amor fati&nbsp;Ja vim jak to je a u toho koncim&nbsp;Přídavky se nepečou:/&nbsp;Typi*o party jak sviňTak to je pan Racek&nbsp;Přídavky se pečou ještěže jsem neodešel&nbsp;Občanstvo redaktorstvoin da house&nbsp;hmmmmnk&nbsp;od podlahy pořádně z podlahy&nbsp;papeži došli dík kluci&nbsp;To bude dobrý a furt dokola&nbsp;free palestine zejo dik mmnk&nbsp;pískání leitmotiv večera&nbsp;Borci věděj jak dělat partytodle je teprv kultura&nbsp;Kdyby dneska skončil světtak mmnk přežijouještěže ty kluky máme.&nbsp;Festival ENCOUNTER není zbytečnej!!!!!&nbsp;nedá se neusmívatSměješ se? směješ se?!&nbsp;máme se rádi jsme kamarádimáme se rádi jsme kamarádimáme se rádi jsme kamarádi&nbsp;Kam se hrabe Hitchcock&nbsp;Spirála je vlastně taková dobře zmuchlaná čáraČas je relativní veličina wuapapdapfafppadawwuapdapawwwwu&nbsp;ještěže bubenictvo umí bubnovatještěže existuje cowbell&nbsp;Strašně složitý umělecký tyvo*e díloMůry mají nárok na kremaciTohle je odboj proti všem zm*dům&nbsp;dík dík dik dík díkd dik´kd dík kluci&nbsp;ještěže se máme rádiještěže se milujemještěže umřem&nbsp;díkec čau čau cua fˇaučauAutor: Jakub TesárekFoto:&nbsp;Darek Hoffmann

Následující text jsou autorovy neupravené poznámky z cesty do CO.LABS a ze samotného koncertu kapel YI, Panracek a mmnk. Autor, já, se textem nesnaží říct vůbec nic, pro jednou si totiž řekl, že by taky mohl držet hubu. Party ENC: Vertigo byla suprová, jak o tom snad svědčí následující text, jestli se tomu tak dá říkat.

Povědomé obličeje v odstínu fialové | encounter.cz

Povědomé obličeje v odstínu fialové

Jak probíhala tvorba a zkoušení inscenance? Co bylo pro tebe klíčové – atmosféra, souhra s hudebníky...?Zajímavá otázka. Představení je výsledkem tříletého formování sebe sama běhemstudia na nonverbálu (Katedra nonverbálního divadla), jde tedy o absolventské představení, které bude mít brzy roční výročí od premiéry.&nbsp;Mým cílem je dělat divadlo pro všechny diváky. Nechci se škatulkovat do nějakých uměleckých výšin. Detektivka je něco, co mají rádi všichni – přemýšlejí a diskutují, jak by to mohlo být. Zároveň byl pro mě tento žánr ideálním tvarem, který jsem v rámci fyzického divadla a pantomimy u nás ještě tolikrát zpracovaný neviděla. Byl to velmi zajímavý tvůrčí proces. Během celého představení se ukazují různá vodítka, kdo je vrahem oběti – v mém případě ženy a zároveň i milenky, jak se během celého příběhu můžeme dozvědět.Na tvorbu celého představení jsem měla cca rok a například hudebníky i osvětlovače jsem přizvala až ke konci celé práce, asi dva nebo tři měsíce před premiérou. V představení jsem chtěla mít živý hudební doprovod vibrafonu na který hraje Péťa Brynychová a ruchově ji doplňuje Milan Dotlačil. Tuto dvojici jsem původně plánovala doplnit nějakým smyčcovým nástrojem, ale nakonec mě nejvíce oslovil zvuk a melodie fagotu, které můžete v představení slyšet v podání Viktora Sabola. Hudebníci, stejně jako můj osvětlovač a zároveň i light-designer WHODUNITU Lukáš Klíma, jsou totální profíci, dokázali mi hudebně i světelně přinést přesně to, co jsem potřebovala.&nbsp;Změnilo se v inscenaci něco zásadního od její premiéry téměř před rokem?Mám pocit, že se čím dál víc vyvíjí interakční část s divákem, nebo moje nahlížení na ni. Zároveň stále přemýšlím nad prací s čtvrtou stěnou během celého představení. Je pro mě otázkou, kdy se divákovy otevřít a dát mu vědět, že o něm vím a kdy naopak zůstat netknutě ponořena v příběhu. Také charakter detektiva hraji trošku jinak než na premiéře. Celkově u sebe vidím vývoj smýšlení nad hraním charakterů.&nbsp;<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/eCBV52lWSYXALnzdteRpeysMTHugg9TT" alt="Foto: Darek Hoffmann" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>&nbsp;Máš rituál před představením? Bez čeho se to neobejde?Ano! Samozřejmě si všichni popřejeme, zlom vaz, čert tě vem… a kopneme se do zadku. A vždycky, když zalezu pod kabát – než začne představení – se začnu naciťovat do charakterů a vždy si pronesu pár konkrétních vět. Ty si ale asi nechám pro sebe. (směje se)&nbsp;A k té improvizaci a interakci s diváky, skutečně nic z toho nebylo domluveno?Absolutně nic. Už jsem si tím prošla osmkrát, takže nějak tuším, kam by se to mohlo vyvíjet. Všechny improvizace jsou založeny na principu hry. Například potřebuji, aby mi někdo dal otisk palce do notýsku. Zprvu jde pouze o otisk palce (přičemž už tento moment dokáže být docela humorný, jelikož ne každý divák na první dobrou pochopí, co se po něm chce), potom ale vyžaduji i otisk ukazováčku, prsteníčku a malíčku a pak znovu od palce, zrychluji tempo, hra graduje a já v charakteru detektiva celou situaci seriózně stopnu a pokračuji k dalšímu podezřelému. Myslím, že si diváci každou interakci užívají. A já s nimi samozřejmě.&nbsp;Zrovna u slečny s otiskem jsem si říkal, že je nastrčená…Zrovna tuhle slečnu znám, ale nevěděla, co se bude dít. Asi to nerozlišuji, jestli je to někdo, koho znám, nebo ne. Pokaždé k tomu přistupuji stejně a miluji situace, kdy divák nechce spolupracovat. Nastává pak krásná realita opravdového okamžiku.&nbsp;A poslední otázka: Sherlock Holmes, nebo Hercule Poirot?Za mě Columbo. I když používáme ikonickou znělku Sherlocka nebo Pink pantera. Ale Columbo – ten bude vždy na prvním místě!&nbsp;<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/ilBgYoEZr7zO3w205hO7XSQCfLrn5a7e" alt="Foto: Darek Hoffmann" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>&nbsp;&nbsp;Autor: Tomáš ChudobaFoto: Darek Hoffmann&nbsp;

Po představení WHODUNIT ve Studiu Marta jsme se setkali s Ivanou Kalovou. Absolventka nonverbálního divadla na HAMU stojí za projektem jako autorka i performerka a krátce jsme si s ní povídali o jeho vzniku i podobě.

Ivana Kalová: Mým cílem je dělat divadlo pro všechny diváky | encounter.cz

Ivana Kalová: Mým cílem je dělat divadlo pro všechny diváky

Dramatický text a koncept inscenace vznikl jako výsledek společných úvah inscenátorů nad vztahy v&nbsp;současném světě. Tvůrci čerpali také z knih Radikale Zärtlichkeit (Seyda Kurt), Was wäre, wenn wir mutig sind? (Luisa Neubauer) a Lieben(Emilie Roig), dále též z myšlenek filosofa Baya Akomolafa a umělkyně Liv Strömquist.Čtyři postavy přemítají nad svými vizemi vztahů, přičemž jejich myšlenky jsou odděleny hudebními vstupy. První zastavení je věnováno tématu zamilovanosti, ohledáváme v&nbsp;něm sociální konstrukt v&nbsp;podobě milostných projevů (od držení se za ruce až po průběh ideálního rande). Závěrečný monolog této postavy je až nekritickým vyznáním partnerovi. Do promluvy druhé postavy se vkrádá problematika vztahových krizí. Zkoumáme pocit žárlivosti, zrady i nevěry. Stěžejní otázkou se stává, proč si nalezení skutečné lásky spojujeme se zárukou věčného štěstí. Po očistném energickém hudebním vstupu se vyprávění předposlední postavy zaměřuje na to, jak láska ovlivňuje naši vizi budoucnosti Poslední postava pak propojuje rovinu přátelství a partnerství a vyslovuje přesvědčení, že přátelství nám poskytuje širší prostor pro komunikaci než milostné vztahy.Navzdory faktu, že každá z&nbsp;postav má „vlastní téma“, vnímáme performery spíše jako jeden organismus. Tomu odpovídá nejen přirozeně plynulý přesun od jednoho tématu k&nbsp;druhému, ale též dokonalé souznění performerů v&nbsp;herecké akci – v&nbsp;tanci, záměrně falešně stylizovanému zpěvu i v&nbsp;přesném načasování replik. Jevištní prostor je rozprostraněn v&nbsp;přední části sálu, ale též u zdi v&nbsp;divácké části; část diváctva je zase usazena na jevišti. Princip prorůstání hlavního tématu inscenace do myslí diváků je znázorněno skrze úzký pruh látky, jenž se nenápadně vine z&nbsp;jeviště až pod nohy publika v&nbsp;hledišti. Jeho napojení na větší kus textilie na jevišti pak působí jako „pupeční šňůra“ spojující všechny elementy inscenace. Ze scénografie vystupují především do zelena laděné genderově neutrální kostýmy. Obecně povedenou vizuální stránku inscenace ještě umocňuje prostor sklepní scény, který jí velmi přísluší.<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/NlegQaZlFWWtirIDLyOCcpzt8WKYIRFL" alt="Foto: Nik Machal" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>Inscenace Co-radical togetherness nabízí odpovědi, ale mnohem více otázek, v&nbsp;tom nejlepším slova smyslu. Nutí diváctvo bilancovat (nejen milostné) vztahy optikou mocenských struktur. Upomíná mimo jiné na majetnické chování v&nbsp;partnerství, analyzuje žárlivost a nevěru, přičemž pojmenovává tyto fenomény, po staletí zakořeněné v&nbsp;našem podvědomí, coby výsledky hierarchického a nerovného chápání vztahů. Inscenace apeluje na přehodnocení mezilidského soužívání, volá po svobodomyslnosti, odvaze, otevřené komunikaci bez předsudků a vymanění se z&nbsp;normativních rámců. Z vizuálně poutavé scénografie a perfektní souhry performerů hořkosladce vyvstává navýsost palčivé téma: Jak chceme milovat?<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/hvivlQtIaYiUambfq0xqAM9cdIrNLawk" alt="Foto: Nik Machal" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>Autorka: Anna SeifertováFoto: Nik Machal

Universität der Künste Berlin přizvala diváctvo čekající ve foyer sklepní scény Divadla Husa na provázku do intimního prostoru své inscenace Co-radical toghetherness.

Radikální křehkost | encounter.cz

Radikální křehkost

Inscenace staví na kombinaci realistického herectví s kabaretní stylizací. Opakovaně se objevují písňové vstupy, a to na začátku, během přestaveb i v závěru, čímž se vytváří jasně čitelná rytmická struktura celého představení. Nejde o pouhé ozvláštnění, ale o součást výstavby, která pomáhá divákovi orientovat se v jednotlivých situacích. Úvodní píseň o destruktivní moci peněz je toho důkazem. Kontrast mezi vážným tématem a odlehčenou formou tak nepůsobí rušivě, naopak vytváří napětí, které drží inscenaci v neustálém pohybu a dovoluje jí přecházet mezi ironií a vážností bez ztráty významu.<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/raGVrZfjcTGBtrXjxrZCNl13JLsVfC4h" alt="Foto: Linda Dobrovolná" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>V kontextu současné politické situace na Slovensku získává téma lži a manipulace výrazně silnější naléhavost. To, co by jinak mohlo působit jako obecná morální rovina Ibsenova textu, dostává mezi řádky velmi konkrétní rozměr. Inscenace tak nepůsobí jako pouhá interpretace klasiky, ale jako živý komentář, který nastavuje zrcadlo.<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/Jm7HDe5HPBeMpk8TlMnwkdca6V0CRBW2" alt="Foto: Linda Dobrovolná" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>Tvůrci pracují s jemnými humornými narážkami i metareplikami. Například návrhy jmen pro dítě jako Nora či Heda vyvolávaly okamžitou reakci publika, protože odkazují k hrdinkám <s>&nbsp;</s>dalších Ibsenových her. Nechybí ani přesný komediální timing, boření čtvrté stěny v závěru, a jazyková hravost. Ta se vyniká například ve slovní hříčce, kdy se ze slovenského spojení „pre ľud“ stává v písni slovo „prelud“. Specifická práce s jazykem však může představovat bariéru především pro publikum, které nerozumí slovenštině ani češtině.Všichni herci zůstávají po celou dobu na jevišti. Jakmile postava není součástí aktuální situace, usedá na židli a ve štronzu si zakrývá obličej novinami, jako by četla. Tento jednoduchý princip umožňuje plynulé přechody mezi jednotlivými výstupy a zároveň vytváří výrazný vizuální motiv, který drží scénický prostor pohromadě.<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/o2owcYOBudMQvi62hugWVBdJQrDSh11D" alt="Foto: Linda Dobrovolná" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>Výkony působí uvěřitelně a přirozeně, a to napříč celým hereckým ansámblem. Od sebevědomého dr. Stockmanna (William Heringes), přes jeho vypočítavou sestru Petru – starostku města (Emily Bédi Drobňáková), až po spíše komickou dvojici novinářů Hovstada a Billinga (Daniel Zwach, Richard Labuda).<component-embed-media src="https://s3.dualstack.eu-central-1.amazonaws.com/mediaboard-publishing/blogs/Vy4TKc7rDwwcW8hhwexeD3XSNMyykUxn" alt="Foto: Linda Dobrovolná" visible_alt="true" url="" content_type="image/jpeg" type="image"></component-embed-media>Atmosféru kabaretu dotváří živá hra na klavír, která doprovází písňové vstupy, zároveň je však i zdrojem zvukových efektů, např. dveřního zvonku. Hudba také pomáhá udržovat kontrast mezi lehkostí formy a závažností tématu. Celkově jde o inscenaci představující netradiční, ale funkční syntézu humoru a dramatu.Autor: Tomáš ChudobaFoto: Linda Dobrovolná

První představení předposledního festivalového dne se neslo ve znamení lži, nadsázky a silné energie. Divadlo Husa na provázku přivítalo studenty Vysoké školy múzických umení v Bratislavě (VŠMU), kteří uvedli vlastní interpretaci Ibsenova Nepřítele lidu. Klasický text v jejich podání získává svěží a současný rozměr.