Cudzojazyčná a pozemská hitparáda
Hudobná výprava Songs to the Gods of the World poľských študentov z Národného divadelného umeleckého centra AST v Krakove uchvátila svojim vokálnym naratívom.
Hudobná výprava Songs to the Gods of the World poľských študentov z Národného divadelného umeleckého centra AST v Krakove uchvátila svojim vokálnym naratívom.
We come into the hall, there is singing in it. We leave the theatre, we sing. This is how one could briefly describe the Polish production of Songs to the Gods of the World by the students of the fourth year from the National Theatre Arts Centre AST in Krakow.
Prichádzame do sály, spieva sa v nej. Odchádzame z divadla, spievame si. Aj tak by sa dala v krátkosti charakterizovať poľská inscenácia študentov a študentiek štvrtého ročníka Národného divadelného umeleckého centra AST v Krakove Songs to the Gods of the World.
Dr. David Strnad’s workshop, entitled Jazz Dance Training, brought exhilaration, energy and, above all, a great atmosphere to room 202 of the Theatre Faculty of JAMU. This “freest” of dance techniques showed the participants how fun movement can be.
Odvázání, energii, a hlavně skvělou atmosféru přinesl do místnosti 202 Divadelní fakulty JAMU workshop Davida Strnada s názvem Trénink jazzového tance. Tato jedna z „nejsvobodnějších“ tanečních technik účastníkům ukázala, jak zábavný dokáže být pohyb.
The production “As we were” touches upon themes of adolescence, family dynamics, the acceleration of time, and high expectations. Right from the start, we encounter the main protagonist, who boards the train and wants to rest. Later, two other individuals join him: a mother searching for her son, and the aunt of the mentioned boy. Within the confines of a small compartment, conversations unfold, interwoven with invisible ties, and the symbolism of a railway subtly points to a rapidly changing world.
Inscenace As we were poukazuje na dospívání, problémy rodinného postavení, zrychlení času či na přílišná očekávání. Již na začátku potkáváme hlavního protagonistu, který si jde ve vlaku lehnout. Později se k němu přidávají další dvě osoby – matka, která hledá svého syna, a tetička zmíněného chlapce. V prostoru malého kupé se odehrává konverzace postav protkaných neviditelnými pouty a symbol železnice nenápadně poukazuje na rychle se měnící svět.
How do we proceed when we wake up from the bad dream of everyday life into an even bigger nightmare, where everyone becomes a prisoner of the word, in the space of a small train compartment overlooking the landscape, which, however, cycles back in time to the original image of the train station, where the whole story begins?
Ako postupovať, keď sa zo zlého sna každodennosti prebudíme do ešte väčšej nočnej mory, kde sa všetci stávajú väzňami slova, v priestoroch malého vlakového kupé s výhľadom na krajinu, ktorá sa však časom cyklicky prinavracia k prvotnému obrazu vlakovej stanice, kde celý príbeh začína?