Zápolení účastníků kultovní Chopinovy soutěže, která se koná každých pět let ve Varšavě, je vděčným námětem pro divadelní hru. Mezinárodní publikum sleduje boj mladých a nadějných klavíristů z celého světa, kteří v krásných šatech a sakách v potu tváře hrají skladby Fryderyka Chopina, aby v soutěži zvítězili a zajistili si tak hvězdnou kariéru.
Studenti Akademie divadelního umění v Krakově přinesli do zahajovacího dne festivalu svou svěží inscenací nadčasovou tematiku – soutěživost, vášeň, rivalitu, odříkání a disciplínu. Právě tyto motivy tvořily hlavní osu hry, jejíž děj se točil okolo soutěže nejlepších světových klavíristů. Jejich pomyslným ideálem byl polský klavírista Fryderyk Chopin. Entita tohoto geniálního klavíristy provázela celou hru od začátku do konce, a to způsobem, který by se dal bezpochyby označit za osobitý a originální.
Pravda. Existuje nespočetné množstvo jej variantov – každý vidíme veci z trochu iného uhla, takže aj pravdu máme všetci mierne odlišnú. Dá sa teda nájsť tá jedna „skutočná pravda“? Na túto otázku sa snaží odpovedať šesť postáv po tom, ako ich siedma postava (pravdepodobne zobrazujúca autora hry) metaforicky rozrazí tágom po javisku ako gule v hre biliard.
Kolik odvahy a odhodlání stojí sebevražda? A co kdyby to nebyla vzpoura, ale obyčejný reflex? Před více než dvaceti lety se Zdeněk Adamec polil benzinem, škrtl sirkou a na následky popálení zemřel. Kdyby si s ohněm jenom hrál – tak jako to dělávají malé děti – možná by byl dnes mezi námi. Mladý muž, jenž neuměl žít ve společnosti, kterou vnímal jako povrchní a zkaženou, se s ní rozloučil v dopise slovy „Prosím neudělejte ze mě blázna“. Inscenaci Zdeněk Adamec ztvárnil divadelní soubor DAMU.
34. ročník Mezinárodního festivalu divadelních škol SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2024 byl v sobotu slavnostně zakončen v budově Husy na provázku. Závěrečný ceremoniál přinesl předávání ocenění, taneční souboj i videa se vzpomínkami na uplynulý týden.
Poslednou festivalovou aktivitou, ktorá sa konala pred záverečným ceremoniálom bola diskusia, ktorej hlavnou témou bola bezpečnosť na univerzitách v krajinách V4. Pokým minuloročné stretnutie bolo fokusované na problematiku sexuálneho násilia na študentstve, nárast extrémizmu či zlý stav mentálneho zdravia, hlavnou líniou tohtoročnej debaty bolo práve zdieľanie skúseností, ktoré by napomohli v budovaní toho najneohrozenejšieho tvorivého prostredia.
Každý někdy okusil atmosféru veřejných záchodů. Poté, co zaplatíme, usmějeme se na hajzlbábu a jdeme si po svých. Nikdo z nás nepřemýšlí nad tím, kolik lidí tudy denně projde, kolik záchodů se vyčistí nebo odkud všichni ti lidé přicházejí. Hlavní protagonistka však udělá všechno pro to, aby to všechno zjistila. Nebo ne? Kam až jí vlastní svědomí dovolí zajít?
Domov je miesto, kam sa človek vracia. Naše rodisko uschováva spomienky, emócie, názory, dôležité míľniky našich životov. Vraciame sa, lebo túžime po bezpečí, izolácii, pochopení. Zostávame, lebo cítime nával eufórie, lásky a nostalgických zvukov. V akomsi momente sa dostanú tieto prívlastky do negácie a začnú svrbieť. Či už je náš odchod z domova motivovaný zvedavosťou alebo je to forma dezertovania od toxických vplyvov rodiny, tak azda vždy príde čas, aby sme sa posunuli o krok ďalej, o ten jeden krok, kedy prekročíme prah domoviny a rozhliadneme sa viac okolo, ako za seba.
Pri pohybe doprava na nás spadne niečo zľava, keď upraceme jeden úsek nášho života, razom sa zamotáme do niečoho inšieho, ešte väčšmi pre nášho ducha náročnejšieho. Ale kto spôsobil ten neporiadok? Veď ja som tu ani nebola, toto nie je môj chaos... ach, to je ale hanba.
